Jak vznikl Halloween

Vzpomínku na zesnulé symbolizuje světlo. Na Dušičky zapalujeme svíčky na hřbitovech, abychom si připomenuli ty, kteří s námi již nejsou. V anglosaském světě vkládají světélko do vyřezaných tykví.

Tradici Halloweenu přinesli do Ameriky Irové. Také tento obyčej má podobně jako křesťanská Památka zemřelých dávné kořeny v pohanském, nejspíš keltském svátku. Irové ve své vlasti vyřezávali do vydlabané řepy nebo brambory strašidelné obličeje, které poslední říjnový den kladli se zapálenou svíčkou na okenní římsy.

Dělali to proto, aby od domu během následující noci Všech svatých odehnali umrlce, duchy svých zemřelých příbuzných a blízkých. Kvůli tomu se i převlékali do strašidelných kostýmů a dávali za domovní dveře sladkosti.V Americe pak místo chybějící řepy začali využívat dýně.

Jak Jack přelstil ďábla

K dýním symbolizujícím Halloween se váže stará irská pověst o opilci a šprýmaři Jackovi, kterému se povedlo přelstít ďábla poté, co si mu za skleničku alkoholu slíbil svou duši. Jack totiž přemluvil pekelníka, aby vylezl do větví jabloně, a potom rychle vyryl do kmene znamení kříže. Kvůli tomu ďábel nemohl slézt. Jackovi pak už jen stačilo, aby lapenému čertisku velkoryse nabídl, že mu pomůže na zem — pokud se nikdy on, pozemský hříšník, nedostane do pekla. Jenže když Jack umřel, v nebi ho nechtěli. Měl příliš mnoho hříchů. Ovšem nepustili ho ani do pekla. Jednak čertovský slib je čertovský slib a potom — ďábel si dobře pamatoval, jak ho šprýmař podvedl...

Keltští druidové a jmelí: Záhadný způsob, jak se jmelí dostane do koruny stromů

Stromům se žádná rostlina nevyrovná. Tedy skoro žádná. Protože skutečně existují odvážlivci, kteří se směle vydávají vzhůru do korun. Zvlášť namáhavé a zdlouhavé se to jeví, když je startovní čára na zemi, jako na příklad u břečťanu. Ale jmelí, to je jiná.

V dávných dobách byla tato rostlina zázračnou bylinou keltských druidů. Dnes je to nejen perspektivní lékařská rostlina, ale také oblíbený vánoční doplněk. Řeč je o jmelí. Jeho bílé plody zaručují, že se šíří důmyslným způsobem.

Jmelí ale nešplhá

Renomovaný lesník Peter Wohlleben ve své knize Tajný život stromů dává nahlédnout do skrytého života stromů a odhaluje nečekané skutečnosti. U jmelí vleklý proces úporného šplhání vzhůru odpadá. Tato rostlina raději startuje hned nahoře.

Drozdi lepí její semena na větve korun, když si na nich brousí zobáky. Jak se ale v takové výšce a bez jakéhokoli kontaktu se zeminou dostane k vodě a živinám? Nu, ve vzdušných výšinách jich je, co hrdlo ráčí – uvnitř stromů. Jmelí zapustí svoje kořeny do větve, na níž sedí, a jednoduše si z ní vysaje, co potřebuje. Fotosyntézu obstarává samo, takže hostitelé přicházejí "jenom" o vodu a minerály.

Pouští stromu žilou

Proto vědci označují jmelí za poloparazita. Stromy jeho přítomností trpí, protože se tento návštěvník s léty v koruně rozrůstá čím dál víc. Napadené exempláře poznáte alespoň u listnatých stromů velmi snadno, především v chladném ročním období: některé z nich jsou cizopasníkem okupovány doslova všude, kam oko dohlédne, což pro ně může být nebezpečné.

Nepřetržité pouštění žilou stromy vysiluje a postupně ubývá i světla. A jako by to ještě nestačilo, způsobují kořeny jmelí, vrostlé do větví, masivní oslabení struktury dřeva. Nezřídka se větve po pár letech lámou, čímž se koruna zmenšuje. Někdy toho je zkrátka moc najednou a strom umírá.

Díky trusu…

Anglický název rostliny (mistletoe) se váže k německému slovu Mist, které znamená mj. trus. Tedy ne etymologicky, nýbrž biologicky. Kdyby brkoslavové a drozdi nebyli tak lační po bílých bobulích tohoto fascinujícího obyvatele stromů, nerozšířil by se tak vysoko. Když si tito nenasytní ptáci ostří svůj zobák o větev nebo tam po sobě zanechají trus, semena jmelí se mohou přilepit na kůru svého budoucího hostitele. Jakmile semena začnou klíčit, brzy se potichu objeví mladá rostlinka jmelí. Je to poloparazit a odsává vodu a minerály, které strom natahuje ze země.

Jedovatá, ale léčivá: je v tom ďábel

Rostlina, která se po dobrém roce v zimě objeví na holých stromech jako zřetelná bohatá zelená koule zavěšená mezi nebem a zemí, je Němci považována za léčivou. V minulosti byla této všestranně kouzelné rostlině dávána nejrůznější jména, jako bylina druidů, ďáblova fuga, kozí plevel či čarověník. Zatímco naši předkové věšeli větvičky jmelí na stěnu jako ochranu proti zlým duchům, dnes se tato jedovatá rostlina pro své hojivé účinky používá jako léčivá bylina. Často se používá ke snižování krevního tlaku a k mírnění projevů nemocí běžných ve stáří, a dokonce i rakoviny.

Ostara je podle výzdoby a zvyklostí podobná Velikonocům (není tajemstvím, že křesťanství si pohanské zvyky přivlastnilo, aby se tak přiblížilo prostému lidu i nenásilnou formou). Zatímco křesťané slaví Jejížovo zmrtvýchvstání vždy o neděli následující po prvním jarním úplňku, Keltové ji slaví okolo dne jarní rovnodennosti. Ta nastává dříve, a sice většinou 20. března.

Slavíme přicházející jaro, probuzení síly, plodnosti, a rovnováhy. Samozřejmě nesmí chybět oheň. Z jistých zdrojů víme, že někde uctívali i válečné bohy a bohyně, kteří mohou v tuto dobu pomoci probudit fyzickou sílu a vést při výuce boje. I za tímto aspektem stojí patrně Sasové. Podle keltské tradice se muž učil boji u bohyně a žena u boha.

Symboly svátku Ostara

Zajíc - ten byl patrně posvátným zvířetem ještě před přijetím svátku Ostara Kelty. Vystupuje například v mýtu o Cerridwen, která pronásledovala svého sluhu Gwiona. Ten na sebe bral různé podoby, jedna z nich byla právě podoba zajíce. Zajíc je personifikací růstu, plodnosti. Je aktivní jak ve dne, tak i v noci a patří k Luně. Vyniká svou rychlostí a rád se rozmnožuje.
Rodí svá první mláďata hned zjara. Jako posvátné zvíře se údajně zajíc nikdy neobjevoval v keltském jídelníčku...

Vejce - podle keltské tradice bylo vejce prvním božským projevem ještě před vznikem člověka. Savci, plazi, ryby, lidé, prostě všechna fauna má svůj zrod z vejce a není tedy příhodnějšího symbolu pro svátek plodnosti a nového života, nežli vejce. Pro zpestření oslav lidé vybírali vejce různých barev z hnízd ptáků. Později se ustálil zvyk barvení slepičích vajec. Také jarní úklid obydlí nezbavoval obyvatele pouze fyzické špíny, ale i veškeré negace. A konečně chudé rodiny ve staré Evropě přestaly šetřit s naloženým masem a šunkou, připravenými na zimu, a mohly zásoby sníst. Zároveň oslavili návrat k čerstvému masu a mladým zeleným rostlinám...

"Je svátek Ostara. Rohatý Bůh potkal Panenskou lovkyni. Prohánějí se teď po lesích spolu. Zima odešla, přežili jsme nevlídnost tmavých dnů. Je čas zúrodnit naše rostlinné i duchovní zahrádky. Rozviňme sny a cíle, které jsme vložili o Imbolcu do brázdy života. Je čas očistit mysl a uskutečnit nové plány..."

Čtyřikrát do roka nastane okamžik, který je právě díky slunci výjimečný: březnová rovnodennost, červnový slunovrat, zářijová rovnodennost a prosincový slunovrat. Právě to byly důvody pro pohanské oslavy.

Nejdůležitějším chodem hostiny byl právě kulatý koláč zdobený křížem, někdy stačil dokonce i obyčejný chleba, prostě cokoliv kulatého. Všudypřítomný sluneční kříž vytvářely i svazky slaměných stébel, kolem kterých se do kruhu nasypalo zrní.

Keltové oslavovali v den zimního slunovratu znovuzrození světla. Žili na rozdíl od nás v naprostém souladu s přírodou a byli na ní vlastně i závislí. Svá obydlí si zdobili rostlinami. Jednalo se především o cypřiše, jalovce, túje, cedry, borovice, ale také břečťan a buxus neboli zimostráz. V době zimního slunovratu se k nim ještě přidaly jmelí a cesmína. Všechny tyto stálezelené rostliny jsou symbolem věčnosti; jmelí ochraňuje proti zlým silám a rudé bobulky cesmíny personifikují Slunce. Jehličnany se svými jehlicemi či rostliny s trny měly navíc podle keltských obyčejů čarovnou moc ochránit příbytek před zlými úmysly a uhranutím. Zimní slunovrat je spojen s bílou, nachovou a zelenou barvou.

Druidové se v den zimního slunovratu vydávali do lesa a jeden z nich, oděn do bílého roucha, sekal srpem větvičky jmelí. Další účastníci  rituálu jmelí dole chytali do bílého plátna, aby se nedotklo země. Jmelí patřilo k ochranným rostlinám. Jeho lepivé, bílé až nažloutlé bobule symbolizovaly moc přivolat nový nebo udržet stávající partnerský svazek. Keltové nosili v době Vánoc dary přírodě a dávali je pod stromy. Stromeček neodřezávali a neodnášeli si ho domů jako my dnes, ale nechávali ho v lese. Dokonce i tradice půstu a  spatření zlatého prasátka údajně pochází od starých Keltů. Kance totiž Keltové uctívali jako posvátné zvíře a kdo ho zahlédl, toho čekalo štěstí, zdraví a bohatství.

Lughnasadh (čti "lúnasa") je keltský svátek, který se slaví v noci z 31. července na 1. srpna.

Jde o jednu ze čtyř hlavních keltských slavností, mezi které patřily také Imbolc na začátku února, Beltine na přelomu dubna a května a Samhain na přelomu října a listopadu.

Lughnasadh dříve oslavoval začátek sklizně. Lidé se scházeli se vzdáleným příbuzenstvem, konaly se trhy i koňské závody. V Irsku bylo oblíbené "manželství na zkoušku", také se často nechal připouštět dobytek, neb tyto dny byly dobou plodnosti.

Lughnasadh má být započat samotným bohem Lughem jako pohřební hostina na paměť jeho nevlastní matky Tailtiu, která zemřela vyčerpáním krátce po zúrodnění irských plání.

Zvyky spojené s Lughnasadhem

Ze snopku nedozrálého obilí se pekly malé bochníčky chleba. Snop obilí, který se v tento den rukou utrhl, se ponechával až do příštího léta. Časně ráno bylo zvykem jít na kopec pozdravit vycházející slunce a prosit o přízeň počasí. Lugh byl patronem řemeslníků, učenců i válečníků.

Přeneseně zůstal zvyk ochranných ohňů v podobě hromniček, svíček posvěcených na Hromnice. V předvečer svátku bylo zvykem uspořádat bohatou hostinu. Nesmělo se zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V tomto období bývalo také zvykem vyorat první jarní brázdu. Orba proběhla slavnostním způsobem s ozdobenými pluhy pokřtěnými pálenkou, za doprovodu mladých dívek. Do brázd byly bohům obětovány kousky chleba a sýra...

Rituály a tradice, které si v průběhu stovek a tisíců let člověk vytvořil, mu slouží k tomu, aby si uvědomil svoji kontinuitu a místo v řádu světa. Bez tohoto uvědomění nastává bezútěšný pocit odcizení a nenalezení smyslu života. Je proto přirozené, hledáme-li instinktivně kořeny svých vlastních tradic a snažíme se je oživit. Mnozí cítíme, že jde z velké části o tradice původně keltské, přestože všechny zmínky o našem keltském původu byly v různých dobách a z různých důvodů potlačovány a mýceny. Ať již Germány, kteří na přelomu letopočtu zničili království keltských Bójů v Čechách, nebo po staletí trvající důsledná likvidace všeho "pohanského" křesťanským klérem, či nakonec i překrucování dějin komunistickým režimem. Ten nám za bratry přisoudil národy žijící na východě. Nikomu se ale nikdy nepodařilo zcela zlomit ohromnou moc keltské tradice v Čechách.

To, že si o Vánocích zdobíme obydlí větvičkami borovice, jmelí a cesmíny (jako staří Keltové o zimním slunovratu), že zapalujeme svíčky o Hromnicích, pálíme "čarodějnice" v předvečer 1. máje nebo ctíme "Dušičky" jako památku zesnulých, to všechno jsou původní keltské zvyky, které přežily v našich srdcích přes dva tisíce let. A je jich mnohem víc...