Výstavy

Proběhly oslavy svátku Lughnasadh ve Svinařích...

v rámci výstavy

KELTSKÁ SVATBA A JINÉ VZPOMÍNKY  - SVINAŘE 2018

v prostorech zámecké zahrady a bývalé sýpky na zámku ve Svinařích proběhly v sobotu
4. 8. 2018 oslavy keltského svátku sklizně Lughnasadhu.

Fotografie si můžete prohlédnout ve fotogalerii.


Výstava Svinaře 2018 

Keltská svatba a jiné vzpomínky 

Zámek Svinaře a Spolek Lughnasadh pro Vás  uspořádali v červenci až září v prostorách
bývalé sýpky na zámku ve Svinařích  společnou výstavu výtvarných
a kovářských prací.

KELTSKÁ SVATBA A JINÉ VZPOMÍNKY

VYSTAVOVALI: 

Ivana Bednářová - Dudek Zdeněk - Erbenová Tereza - Grosseová Elzbieta

Hájek Tomáš - Holá Mišková Markéta -Holub Jan - Hochmanová Renata

Houdek Kim Miloš - Humpolec Pavel - Jirouchová Miloslava - Kosková Jitka

Kremanová Jana - Kreml Pavel -Kronus Jan - Kubátová Jaroslava -  Küblbecková Kristina

Lešikar Miloš - Lešikarová K. Silvia - Lofty Ivana -   Matzenauer Michal

Muradian David - Muradian Hovik - Muradian Shavarsh - Nevěřilová Marie

Niedermeierová Hana- Parkman Jan - Pátek Zdeněk - Pospíšilová Marie

Reinerová Zdenka - Ryzec Josef - Řepík Vladimír

Řezáčová Dagmar - Sokol Miloš - Stibor Karel                 

V rámci výstavy proběhla také oslava keltského svátku  Lughnasadh - zajímavé výtvarné workshopy, přednášky k historii osídlení této lokality, autorské čtení, komentované přednášky k výstavě a výtvarný program pro děti.

Ohlasy výstavy 2017 v Jílovém 

Recenze Českých galerií:

https://www.ceskegalerie.cz/cs/recenze/368-zlata-kobyla-v-jilovem-uctiva-kelty-a-olbrama-zoubka

Reportáž ČT Události v kultuře čtvrtek 10.8.2017:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097206490-udalosti-v-kulture/217411000120810/

Výstava Lughnasadhu v roce 2017 v Jílovém 

V našich dávných keltských dobách to bylo u nás s těžením zlata obdobně jako jinde v keltské Evropě: všude se prakticky výhradně rýžovalo podél zlatonosných řek a potoků. U lokality kolem Jílového tomu bylo tehdy asi stejně, jen zlatá žíla byla patrně mnohem mohutnější, a vystupovala zde mnohem víc na povrch, než jinde...

Podle Hájka z Libočan se kolem Jílového začalo dolovat zlato již v roce 734. Jde o začátek vlády kněžny Libuše. Zdá se, že tehdy ještě fungovala i poesie, převzatá ze starých keltských mýtů: zlato později dolované v Jílovém pro Libuši si tam horníci ve stále ještě v keltském duchu s Libuší spojovali - každou nově objevenou zlatou žílu tam nazývali Zlatou kobylou, kterou je nutno odtěžovat zezadu, jinak se ztratí. Vysvětlení je snadné: v keltské poesii není dobré realitě nikdy pohlížet z očí do očí - jinak smysl každého verše náhle ihned zmizí...

Spolek Lughnasadh pro Muzeum v Jílovém vytěžil to nejlepší z vlastních zlatých uměleckých sejpů, a představil své nálezy zájemcům od srpna do října na výstavě v jeho krásných prostorách!

Seznam výstav projektu Lughnasadh 

podle dlouhodobého autorského projektu Josefa Ryzce: 

1. 1997 PRAHA NKP VYŠEHRAD (Lughnasadh)

2. 1998 PRAHA NKP VYŠEHRAD (Lughnasadh)

3. 1999 hrad KŘIVOKLÁT (Beltine)


4. 1999 PRAHA NKP VYŠEHRAD 
(Lughnasadh)

5. 1999 VÍDEŇ (České centrum, Rakousko)

6. 1999 DUBLIN (Ministerstvo umění, Irsko)

7. 2000 PRAHA NKP VYŠEHRAD (Lughnasadh)

8. 2001 PRAHA NKP VYŠEHRAD (Lughnasadh)

9. 2002 hrad SEEBERG (Lughnasadh)

10. 2002 BLANÍK (Samhain - zámek Louňovice pod Blaníkem)

11. 2003 hrad SEEBERG (Lughnasadh)

12. 2004 ČERVENÝ KAMEŇ (Beltine  -Slovensko)

13. 2004 PRAHA (Divadlo Akropolis)

14. 2004 PRAHA VÝSTAVIŠTĚ (Svět knihy)

15. 2004 MČK BEROUN (Lughnasadh)

16. 2005 PRAHA (Divadlo Akropolis)

17. 2005 PRAHA NKP VYŠEHRAD (Lughnasadh)

18. 2005 PRAHA Restaurace Kilfenora (jarní březnová výstava k poctě sv. Patricka) 

19. 2006 PRAHA Restaurace Kilfenora (jarní březnová výstava k poctě sv. Patricka)

20. 2006 PRAHA NKP VYŠEHRAD (cyklus 4 výstav s přednáškami v kulturním centru NKP)

21. 2006 MČK BEROUN (Lughnasadh)

22. 2007 zámek KAČINA (Lughnasadh)

23. 2008 MČK BEROUN (Lughnasadh)

24. 2010 MČK BEROUN (Lughnasadh)

25. 2010 ZNOJMO DŮM UMĚNÍ (pokračování výstavy Beroun Lughnasadh 2010)

26. 2012 MČK BEROUN (Lughnasadh)

27. 2012 RM TEPLICE (pokračování výstavy Beroun Lughnasadh 2012)

28. 2014 MČK BEROUN (Lughnasadh)

29. 2015 PRAHA KLUB GOLEM ("samhainový prolog" výstavy Beroun Lughnasadh 2016)

30. 2016 MČK BEROUN (Lughnasadh) 

31. 2017 JÍLOVÉ (Lughnasadh)

32. 2018 SVINAŘE (Lugnasadh)

Dosavadní témata:

Výstava 2015 

ZLATOVLÁSKA aneb "Co není, to může být"

Ve smyslu kontinuity, kterou v keltském světě symbolizuje nepřetržitý keltský knot (viz nekonečná nit keltské duše, podobně čas - a nově i DNA), upřesňuji další návazný krok v chůzi k dalšímu inspiračnímu tématu příští výstavy "Beroun Lughnasadh 2016" v MČK:

byla-li výstava roku 2014 ("Špičatá koule, kulatá špička") s podnázvem "Všechno je jinak", nyní pokračuje s podnázvem "Co není, to může být" (a s hlavním názvem "Zlatovláska").

Někdo si může vzpomenout, že v roce 2005 jsme měli pro výstavu na Vyšehradě s názvem "Domov keltských božstev" v inspiračním textu zmíněnu i známou českou pohádku Karla Jaromíra Erbena "Zlatovláska". Jak ale v keltském podání vzorových pramenů pro ni za chvíli uvidíme, tak příběhy se tam odvíjely poněkud jinak, než to známe z českého podání.

Tak tedy: v Erbenově pohádce je uveden jakýsi starší král (bohužel bezejmenný, ale hlavně starý, což Erben hned na začátku příběhu neopomene zdůraznit v dialogu dvou koní), který byl tak rozumný (čtenář ovšem o tom ví své - "rozumný" stařec se má radši držet dál od neznámých mladic, což Erben ostatně závěrem své pohádky potvrzuje), že prý rozuměl řeči všech živočichů. Pokud by šlo jen o to, budiž, jenomže vzápětí se čtenář dozvídá, že ten starý král nebyl rozumný sám o sobě, ale že si svou rozumnost koupil od nějaké babky prostřednictvím podezřelého hada (zde je třeba uvést na pravou míru Erbenovo tvrzení, že šlo o hada - byť uvádí dále i rybu podobnou hadu a naopak - v irských keltských bájích, z nichž Erben vyšel, se ale rozumnosti, resp. moudrosti, nabývá až poté, co se pojí kousek ryby, a to konkrétně Lososa poznání, jenž odjakživa žije ve studánce poblíž pramene posvátné řeky Boyne - v Irsku se totiž hadi nejedí, jelikož tam vůbec nejsou - a navíc losos podobný hadu vůbec není). Přiznám se, že od této chvíle jsem byl již jako dítě nad tímto zjištěním ostražitý - dokonce jsem i hady lovil (ne abych je jedl, ale zeptal se jich), ale nic...

Ponechme ale stranou otázku, kdy je člověk rozumný, resp. moudrý, a raději si sami dejme za domácí úkol znovu si přečíst Erbenovu verzi původně keltské báje o Zlatovlásce, o jejíž lásku se současně uchází stařec a mladík. Zamysleme se přitom nad tím, proč vítězí právě ten mladík, a koho vlastně představuje ona Zlatovláska. Není snad v tom nějaká symbolika?

Ano, v těchto keltských příbězích je Zlatovláska vždy symbolem Slunce, přičemž starý král je vždy končící rok, a mladík plný nových sil je vždy rok začínající, přebírající vládu nad světem - Zlatovláska je přitom věčně mladá kráska, s níž se chce milovat každý muž hodný jejího zájmu - jen ona ale nakonec rozhodne, kdo vyhraje. V keltských mýtech kupodivu ani nevadí, že jde o stále stejnou ženskou - to proto, že v dobách před více než 3500 lety bylo již u prapředků pozdějšího keltského společenství Slunce vždy ženou. Problémem tohoto věčně se opakujícího se schématu je jen jeho nuda. Proto existuje takové množství různých variant, obměn a řešení stále stejného příběhu... i v tom smyslu, že žena není vždy jen dívkou...

Zajímavá řešení mají v tomto smyslu též speciální báje o střídání starého a nového roku, přičemž se v průběhu staletí různě posouval konkrétní čas "okamžiku změny": tak například konec tmavé poloviny roku a začátek světlé (Beltine), byl prý v dřívějších dobách v keltském světě důležitějším mezníkem roku, než později Samhain ("konec léta" - začátek keltského roku), což je konec světlé poloviny roku a začátek tmavé. V prastarých keltských mýtech je tento zlom představen zvláštním stále se opakujícím soubojem Krále Cesmíny s Dubovým králem, kdy Dubový král vyhraje vždy o Beltinu a Král Cesmína vždy o Samhainu. Protože se bojuje o Slunce, dalo by se říct, že Dubový král je tak vždy ve výhodě (Slunce svítí v létě víc než v zimě, a ve spojení s "hmatatelnými" plody jeho - její - zásluhou má "lepší" výsledky).

Tak jednoduché to však není - jsou tu totiž také oba roční slunovraty, s nimiž jsou ti králové spojeni. Dubový král tak má "na starosti" letní slunovrat a Král Cesmína pečuje o slunovrat zimní. Zamyslíme-li se nad tím, začneme cítit jak hloubku toho rozdílu, tak nedělitelnost "hmatatelného" a "nehmotného". Neboli i když Král Cesmína svým vítězstvím vyhrál možná "slabší" Slunce - ve srovnání s tím "silnějším" pro Dubového krále - je otázkou, zda poetická "nehmotnost" období temné poloviny roku (kdy je Slunce méně) není silnější jinou hodnotou. V tomto smyslu se oba králové vhodně doplňují: "drsnější a živočišné" patří přirozeně k té světlé polovině roku, to "jemnější a poetické" k té tmavé. Proto je také oproti Dubovému králi Král Cesmína tím programově poetičtějším - i co do jeho atributů dodnes patrných (můžeme si dobře všimnout, že kromě jmelí je typickou "vánoční rostlinou" právě Cesmína se svými červenými bobulemi), i co do jeho "vlády" nad obdobím zvláštní naděje (dnes známým jako "vánoční čas", v keltském světě jako svátek Yule, případně čas Artušova světla): a tak tedy "slabší" Slunce "stvořilo" Krále Cesmínu - jako hlavní symbol naděje. Na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, že i když se zdá být Zlatovláska stále stejná ženská, je jich v jedné víc... což odpovídá i klasické triádě nedělitelné Velké mateřské bohyně (dívka - žena - stařena).

Jsou ale i jiné - velšské, cornwallské či bretonské příběhy se stejným obsahem, kdy stejní hrdinové, ale s jinými jmény soupeří o totéž: tak sir Galahad bojuje se Zeleným knížetem, Gwynn ap Nudd s Gwyrthurem ap Greidawlem bojují o Creiddylad - zde ovšem ten příklad poněkud skřípe, neboť ve velšské mytologii jde o dceru boha vod Lluda Llaw Ereinta (jinak tvůrkyni vod), což je sice představě Slunce a Zlatovlásky dost vzdáleno, avšak Creiddylad je současně i bohyni lásky (aspoň že tak)... proti tomu je však v irských bájích vše složitější.

Jako zde: máme tu opět stejný - tentokrát irský - souboj mladíka Diarmuida Ó Duibne s jeho strýcem Fionnem Mac Cumhallem o Grainne (ta byla naštěstí přímo bohyní Slunce). Tento příběh je ale komplikovanější i jinak, než dost jednoduché spory, které jsem zatím zmínil (stařec bojuje s mladíkem o Slunce a prohrává). Grainne byla totiž první ženou (tedy ne již dívkou) legendárního obřího boha Fionna Mac Cumhalla (ten již jako mladík si spálil prst o Lososa poznání, a když si prst olízl, tak okamžitě získal rozsáhlé obří vědomosti a moudrost). Při nějaké oslavě se Diarmuid Ó Duibne (zvaný též Dermot se Znamínkem - které měl ukryté na čele pod vlasy - což bylo znamení lásky, které když jakákoliv žena uviděla, hned se do něj zamilovala) náhodou ocitl vedle Grainne (tedy strýcovy ženy), a ta se do něj beznadějně zamilovala (kvůli jeho Znamínku na čele, pochopitelně) a 7 let pak spolu před Fionnem Mac Cumhallem prchali křížem krážem po celém Irsku (dodnes je na památku toho na různých místech Irska pojmenováno mnoho dolmenů právě podle legendární milenecké dvojice Diarmuid a Grainne - její sláva nese v sobě dodnes zvláštní symboliku věčné lásky).

Nakonec oba milence Fionn po 7 letech přece jen našel, poslal na Diarmuida divokého kance, a ten ho zabil. Jeho mrtvé tělo bylo pak převezeno do slavné mohyly u Newgrange, kde mu bůh lásky Aengus Mac Og ovšem vdechl znovu život (zde si vzpomeňme na mrtvou a živou vodu Zlatovlásky), takže mladý Diarmuid Ó Duibne žije spokojeně dodnes stále v mohyle Newgrange, a tak když návštěvník Newgrange spatří na Dermotově čele jeho Znamínko lásky, beznadějně se do Newgrange zamiluje a musí tam jezdit pořád a pořád a pořád...

To ale není pořád všechno: velký Fenianský hrdina Fionn Mac Cumhall měl po Grainne mnoho dalších žen a milenek. Nejdůležitější byla Saba (Sabdh), s níž měl Fionn syna Ossiana. Jeho porod ale neprošel hladce: lesní víly totiž proměnily Sabdh ze žárlivosti v laň, takže se jí Ossian narodil až v této její podobě - i když on jako člověk (proto Ossian znamená kolouch). Ten byl ale pro naši Zlatovlásku, kterou napsal K. J. Erben, dost důležitý, protože již koncem 18. stol. znala Ossiana doslova celá Evropa jako symbol "národního obrození" všech dosud podmaněných "malých" národů. Zasloužil se o to svými podvrženými padělky skotský básník

a politik James Macpherson (Zpěvy Ossianovy - znal je i Erben - vyšly v roce 1760). Právě Macphersonovým Ossianem se inspiroval Hanka pro své Rukopisy. I když je to dnes málo známo - nebýt Macphersonova Ossiana, Hankovy Rukopisy by nikdy nevznikly. Jenomže s tím důležitým dovětkem, že zatímco Macphersonovy padělky byly - sice až po jeho smrti (byl významným politikem, nebylo snadné ho obvinit) odhaleny, později se našly skutečné originály jiných starých textů o Ossianovi. Nic podobného se u nás s Hankovými padělky, bohužel, nestalo (žádné originály skutečných starých slovanských textů se nikdy nenašly).

Vlastní Ossianovy příběhy ve zmíněných mýtech jsou košatější, v souvislosti s "naší" Zlatovláskou jsou ale důležité dva, resp. tři "vstupy: jednak je to jeho samotný příběh, jednak je to jeho (později přidaná?) role v jiné verzi výše uvedeného příběhu o souboji Diarmuida Ó Duibne s Fionnem Mac Cumhallem o Grainne:

První vstup: Ossian nezapře svého otce co do počtu významných manželek (oba mají dvě). První jeho manželkou byla Eibhir Zlatovlasá - prý světlovlasá cizinka z dálných světů, která přišla posílit Irsko v dobách jeho déletrvajícího strádání (znalci mytologie zmiňují již dnes zapomenuté nejstarší příběhy - o Zlatovlasé Eibhir se ví jen, že byla Ossianovou manželkou).

Druhou Ossianovou manželkou byla Niamh Chinnoir Zlatovlasá, výborná jezdkyně na svém bílém koni (jasná souvislost s prastarými bohyněmi Slunce - a podobnost s Eponou, jezdící ale spíš na černém vraníku) a dávnou obyvatelkou ostrova z Jiného světa - někde je uváděna jako královna země věčného mládí (Tir na nÓg). Jejím hlavním mýtickým posláním bylo prý oživování zemřelých hrdinů, padlých na bitevním poli. Poté, co její rukou znovu ožili, zavedla je do své země věčného mládí (Tir na nÓg), kde d té doby žili věčně mladí. Svého manžela Ossiana ale unesla živého do své země Tir na nÓg, kde spolu šťastně žili 300 let. Ossianovi se ale po té době zastesklo po jeho rodném Irsku, a tak uprosil Niamh, aby mu to nějak umožnila. Ona mu pak půjčila svého bílého koně, ale varovala ho, aby za žádnou cenu nesesedl ze svého sedla a nedotkl se nijak země, jinak že se už nevrátí. Ossian jí to slíbil. Jenomže když dojel do svého milovaného Irska, nic tam nepoznával - palác jeho otce byl už v rozvalinách, zarostlý kopřivami, všude kolem viděl jen trosky a samou bídu, nikdo známý už dávno nežil. Nedalo mu to a chtěl pomoci nějaké skupině lidí, kteří se marně snažili naložit kus skály na vůz. Jakmile se však dotkl toho balvanu, spadl ze sedla na zem, a v tu chvíli se proměnil ve 300letého starce. Bílý kůň vzlétl a nechal Ossiana na zemi svému osudu...

Zdá se ale, že takto stavěný příběh je mnohem mladšího data (možná až tak z 11. - 13. stol., kdy renesance starých příběhů byla velmi populární), protože předěl mezi Jiným světem a tím "současným" nebyl ve starých příbězích nikdy nevratný. Navíc tento příběh zcela pominul, že Ossian měl s Niamh tři děti (dva syny a dceru), které měly důležité úkoly ve starých mýtech.

Třetím vstupem je Ossianova účast v příběhu (jiné verzi souboje Diarmuida s Fionnem), kde hraje opět hlavní roli jeho nevlastní matka Grainne, tentokrát ale nikoliv v roli svedené ženy, ale přímo intrikánky. Příběh začíná podobně: hostiny na počest Fionna Mac Cumhalla, kterou pořádá jeho manželka Graine, se kromě ostatních hostů účastní jeho synovec Diarmuid Ó Duibne, ale i jeho syn Ossian. To je ovšem prekérní situace, protože v té době je Fiannovou manželkou Grainne, a Ossian, ani jeho matka Sabdh (teprve pozdější manželka Fionnova) ještě vůbec neexistovali (jejich příběh byl dříve tradován odděleně od příběhu Grainne a Diarmuida - viz tradice dolmenů v Irsku). Je to sice moje hypotéza, ale i když v keltském světě je možné opravdu ledacos, tuto báji sestavil někdo, kdo nemá o hodnotách irského světa ani páru (odhaduji, že tuto pitomost sestavil Skot Macpherson): na té hostině totiž Grainne uspí všechny hosty (tedy včetně svého manžela Fionna), až na Diarmuida (Fionnova synovce) a Ossiana (syna Fionnova a svého nevlastního syna), aby oba dva (najednou) mohla svádět.

Ossian její milostné návrhy sice odmítne (nechce být sokem svého otce kvůli své nevlastní matce), ale Diarmuid na ně přistoupí. Pak spolu Grainne a Diarmuid uprchnou a skrývají se před Fionnem - přičemž jim Ossian pomáhá, a chrání oba milenecké uprchlíky, jak může. Nakonec též Fionn oba milence vypátrá, a Diarmuida nechá zabít kancem, ale do této verze příběhu se náhle dostává nová postava - Ossianův syn a Fionnův vnuk Oskar - a chce svého děda zabít (za to, že nechal zabít Diarmuida - Ossianova bratrance). Ossian mu to ale zakáže. V této verzi není navíc vysvětleno, jak se v ní ocitl Oskar, když v ní - logicky - nemá být ani jeho otec Ossian, který se má - opět logicky - nacházet buď ještě v Tir na nÓg se svou Niamh a nebo už (po 300 letech) znovu v Irsku před rozpadlým palácem jeho otce...

V tomto smyslu se Macpherson, myslím, v podání logiky irského světa moc nevyznamenal...

Je tu ale ještě jeden keltský příběh o Zlatovlásce, tentokrát nepochybně irský. Přestože i on existuje v různých variantách, uvedu na závěr tohoto textu už jen jednu, kterou mám nejradši. I proto, že respektuje klasickou podobu mýtu o souboji starého krále s mladým o Slunce.

Kdysi dávno žil ve svém křišťálovém paláci Brí Leith na ostrově víl bájný král Midhir, vládce zásvětí, se svou ženou, královnou Fuamnachou, která byla věhlasnou čarodějnicí. Kromě ní žily v Brí Leith s Midhirem jen jeho víly. Jednou se Midhir doslechl o krásné dívce, Zlatovlasé Étaín Echraidne - vynikající jezdkyni - a zatoužil po ní. V této verzi probleskují dost jasně rysy řeckých antických bájí: božský král Midhir se vypraví do světa lidí za Étaín, najde ji, unese ji, a přenese do svého paláce, aby dodala stárnoucímu božstvu mladistvou jiskru - vedle staré rachejtle Fuamnachy. Ta si to, samozřejmě, nenechá líbit a ze žárlivosti začaruje Étaín v tůňku. Midhir bloumá parkem, hledá Étaín, dochází k tůňce, a tam uslyší lahodnou hudbu. Usedá a naslouchá. Fuamnachu to rozčílí a promění teď Étaín v nachovou mouchu. Ta ovšem zase Midhira svým jemným bzukotem uspává a ve spánku mu navozuje krásné sny. Fuamnacha toho má už dost a kouzelným vichrem mouchu odfoukne někam pryč. Jenomže je tu Aengus Mac Og (bůh lásky), Étaín proměněnou v mouchu zachytí a ukryje ve svém paláci na řece Boyne. Tam nějaký čas Étaín žije, přičemž Aengus svou božskou silou přece jen poněkud zeslabí kletbu Fuamnachy, takže se aspoň za soumraku vrací Étaín lidská podoba. Ta ovšem prozradí špehům vyslaným Fuamnachou kde se Étaín nachází. Poté hned Fuamnacha soustředí všechny kouzelné vichry a jejich prostřednictvím odfoukne Étaín do budoucnosti 1000 let vzdálené. Jenomže to by nebyl Aengus Mac Og, aby si nevěděl i s tím rady: nasměruje tisíciletý kouzelný vichr do komína, a tak Étaín v podobě nachové mouchy propadne komínem až do nádoby s pivem, které právě konzumuje žena uladského hrdiny Étara. A ta Étaín i s pivem vypije. Za devět měsíců se jí narodí holčička se zlatými vlásky, která je novým zrozením té původní Étaín (opětovné vtělení). Za dvacet let je z ní ještě krásnější Étaín, než byla dřív, a stane se ženou velekrále z Tary - Eochaid Airem (oráč). Tehdy ji znovu objeví (po 1020 letech) Midhir a vypraví se za ní do Tary. Přemlouvá ji, aby se s ním vrátila do Brí Leith (Fuamnacha tam již není), ona si ale na nic nevzpomíná, teprve když ji Midhir políbí, na vše si vzpomene. Přesto nechce od svého nového manžela odejít (uvědomuje si i to, že by tím šla "ještě mladá" do zásvětí Jiného světa). Midhir ji tedy opět unese. Jenomže mladý velekrál Eochaid Airem se své Étaín nehodlá vzdát a vypraví se z Tary po ní pátrat. Nakonec se dostane na bájný ostrov víl do Brí Leith a žádá Midhira, aby mu hned vydal manželku Étaín. Midhir sice uznává jeho manželské právo, ale dává mu též podmínku, že musí svou ženu poznat - když tvrdí, že je jeho. A nechá před Eochaida předstoupit svých 60 víl, které byly všechny k nerozeznání podobné Zlatovlásce Étaín (ta byla také mezi nimi). Všechny byly oděny v naprosto stejných bílých šatech, sál křišťálového paláce vrhal všude kolem tisíce mihotavých pablesků. Eochaid byl tím zprvu zaskočen, pak si ale něco uvědomil a požádal Midhira, aby všechny dívky vyšly ven, před palác, aby si je mohl lépe prohlédnout.

S tím Midhir souhlasil, jelikož si neuvědomil, že Slunce vrhá stíny jen u hmotných substancí, a nehmotným prochází. Jediná Étaín mezi vílami byla živá, tedy jediná z víl vrhala stín...

Mladý velkokrál Eochaid si tak odvedl svou Zlatovlasou Étaín Echraidne zpět na Taru - do světa živých ze zásvětí světa víl - a starý vládce paláce Brí Leith, král Midhir ostrouhal...

Tato verze keltského mýtu o Zlatovlásce se jasně váže k procesu "ustavení do funkce" nejvyššího krále králů Irska (Árd Rí Éireann), což se dělo výhradně v prostoru Tary.

Svým způsobem o tom vím své i já, co by potomek posledního krále Tary Dermota Mac Morogha (Diarmait Mac Murchada), jenž předal Jindřichovi II. Plantagenetovi vládu nad Irskem (1170) a stará - klasická - doba velkokrálů Irska tak skončila.

22. 1. 2015

Výstava 2014 

ŠPIČATÁ KOULE aneb KULATÁ ŠPIČKA

Kapitola 1.

Když jsem na valné hromadě poprvé přednesl tento název nového inspiračního tématu, vzápětí se ozval dotaz z pléna, zda to lze chápat jako odrazový můstek pro vytvoření děl, jimž vévodí typické erotické symboly ženského a mužského těla. Špičatá koule by tak byla jasná, mohly by být eventuálně rovnou dvě, u kulaté špičky by to bylo jasné také a stačila by jedna.

Ne že by takto zjednodušený (až popisný) způsob keltské výtvarné tvorby nebyl možný, jenomže tentokrát mi jde hlavně o hru se skrytou symbolikou, nesvázanou ani naznačenými tvary, ani jejich protichůdně negujícími charakteristikami. Východiskem by měly být proto "pracovní nástroje" poesie při sdělování obsahu příběhů (tedy i výtvarných) keltského světa, tedy metafora, důmyslná znakovost, překvapující příměry ke zdánlivě nesourodým jevům, nemožným skutečnostem, neexistujícím či existujícím bytostem, rostlinám a věcem, apod. Zkrátka toto inspirační téma by mělo tentokrát namísto různých vybraných příběhů z keltské mytologie zaměřit pozornost spíš na zvláštní způsob uvažování všech jejich aktérů, který sám vypovídá o povaze keltského světa víc, než jsme ochotni si připustit. Metafory, metamorfózy představ i samotné volby typických znaků se totiž lépe pojí ke způsobům uvažování a chování aktérů, než jejich vlastní podoby. Když někdo jedná chytře, proč bychom ho nemohli označit za lišáka? Když je někdo hodně hubený a hodně hodný, koleduje si o jméno Kulatá špička.

No, a protože se zabýváme tvorbou, začal bych moudrostí dávných keltských kovářů:

"Ukryté umění prospívá, odkryté přináší hanbu."

Tento prý hodně starý výrok není sice přímo metaforou, ale způsobem uvažování jistě ano. Navíc vystihuje typický životní postoj i označení keltského etnika již v dobách řecké Antiky.

Neříkalo se snad již tehdy všem Keltům Keltové (Tajemní)? Prý jim tak začali říkat Řekové, neboť být tajemnými bylo pro ně až typické. Někdo ovšem říká, že si tak říkali Keltové sami, a že to od nich Řekové jen převzali. Není to však jedno? Zajímavější je uvědomit si, že pokud by si Keltové své tajemnosti nebyli vědomi, a sami tajemnými být nechtěli, neříkalo by se jim tak. A nejzajímavější otázkou zde je: proč se vůbec tajemnými stavěli, a proč takovými i byli?

Zde ale narazíme na jiný problém: smíme si takovou otázku vůbec položit? Smíme na ni vůbec odpovídat - byť bychom to věděli? Má-li totiž být něco záměrně tajemné, tak již samo vědomé odkrývání toho tajemství přináší něco, co by se dalo charakterizovat jako zrada.

Keltští kováři to nazvali hanbou, a tajemství přitom hraje jen vedlejší (zástupnou) roli. Podobně též pozice umění je jen důsledkem procesu, který je důležitější, než samo umění. Jeho hybatelem je něco, co navíc nemá ani jméno, přesněji mít ho nesmí. Je to něco, co stojí jakoby ve vzduchu nad tím vším. Nemusíme vůbec vědět co to je, ale být to tam musí. Neboli když to tam není, není to keltské, a podobně není-li to tam, tak to není ani dobré umění.

To nám tedy ta špičatá koule a kulatá špička pěkně začíná...

Kapitola 2.

V první kapitole jsme si zatím vysvětlili, že kdysi i dnes umění bez tajemství není uměním. A protože jsme výtvarným sdružením, které se zaměřuje na inspiraci keltským světem, názor keltských kovářů upřednostňující ukryté umění před uměním nahým můžeme vzít za svůj.

Mějme však přitom na paměti, že celá věc má ještě jednu překvapivou rovinu: cožpak sami keltští kováři u těch svých tvořivých ohňů nepracovali téměř nazí? To nebyla hanba?

Nejde snad o nějaký "keltský tvůrčí paradox"?

No, to ponechme stranou. Ve druhé kapitole se zaměříme na to, jak zásadní význam má v keltském světě nejen statut ukrytého umění a trvale chráněného tajemství, ale rovněž statut oblíbeného - filosoficky laděného - povzdechnutí nad tím, že všechno je vždy nějak jinak.

Někdy v roce 1986 vydal Albatros knihu Ondřeje Neffa "Všechno je jinak", jako studii o tehdejší světové literatuře sci-fi. Tehdy ta kniha ve výlohách knihkupectví působila jako dost drzá provokace ve stále tuhém komunistickém režimu. Ten neměl rád, když někdo byť jen naznačoval, že existují i jiné cesty, než pouze ta jejich jedna jediná, kterou chtěli komunisté kráčet navěky - až tam, kde se podle nich nachází ten jejich jedině možný Wysněný Cíl.

Jeden známý knihkupec si mi tehdy stěžoval, že musel tu Neffovu knihu z výlohy odstranit.

Když jsem si po Listopadu usmyslel, že se pokusím uvést v život u nás tehdy neznámou filosofii jediného lidského společenství, které si samo nikdy nenechalo od nikoho vnutit cizí duchovní představy o světě, trvalo přitom pevně na těch svých, avšak stejně tak pevně trvalo na toleranci vůči duchovním představám jiným, přicházela v úvahu jedině forma nabídky. Nabídky především těm, kdož filosofii komunismu dříve zásadně odmítali, neznali ale Kelty. Překvapilo mne proto, když mi jednou řekl můj známý: "komunisti a Keltové jedno jsou..." Nečekal jsem tak velkou neznalost. Zdá se snad i vám, že filosofie keltského společenství je podobná té komunistické? Pokud ano, tak raději nečtěte dál, nebo si hned poopravte názor:

Zatímco u komunistů nesmělo být nikdy nic jinak, než chtěli oni sami, u Keltů toto bylo vždy zcela naopak: jen jeden názor neměl nikdy žádnou váhu. Přesněji řečeno kdykoli někde vznikla nějaká jedině možná pravda, okamžitě se hned vedle ní objevilo stanovisko úplně jiné, případně celá řada různých názorů, dokazujících, že úplně vše má více tváří, než jen tu jednu. Tedy že vše je vždy nějak úplně jinak. Pokud tento stav nebyl vyvolán zvenčí, byl tu ještě trvalý trénink vrozeného vědomí, že ke všemu vedou nejméně tři cesty, nejlépe ještě víc.

Pokud přitom sledujete jiný "keltský paradox" - na jedné straně pevné trvání na trvalých zásadách a neměnných duchovních představách, a proti tomu naprostá a vstřícná otevřenost vůči všemu, co přichází zvenčí - tak jde o postřeh velmi správný. Ve všech mýtech keltského světa je tento paradox dost dobře patrný - je však třeba umět tyto mýty správně číst.

Ověřil jsem si přitom mnohokrát, jak i zde existuje velká rozmanitost a různost názorů na různé skutečnosti, vyprávěné v různých keltských mýtech (různých keltských oblastí světa), navíc ovlivněné jejich pozdějšími vypravěči z různých zemí (Angličan vypráví úplně stejný příběh jinak, než Walesan, Bretonec, Skot, Ir, Francouz nebo Němec), a i zde jsou všechny rozmanité interpretace možné - rozumějme z "keltského" pohledu. Ten je zde nejdůležitější, protože teprve když se na ten který příběh podíváme tímto pohledem, pochopíme, že všechno je možné i zde. Není proto problém, aby jedna a ta samá bohyně měla deset různých jmen, nebo aby jeden bůh stejného jména vystupoval v různých příbězích jednou v roli kladného hrdiny, jindy klidně s atributy konkurenčního božstva drtí nepřítele, jak si to někdy děj žádá.

To je prostě takové zvláštní specifikum keltského světa, které se nikde jinde nevyskytuje.

Ještě bych se však měl v této kapitole zmínit o jedné důležité skutečnosti, která výrazně odlišuje keltské společenství od všech ostatních již nejméně 3.500 let, a přesto není doceněna.

Na jedné straně je sice v rámci "keltského paradoxu" všechno možné (vše může být jinak), na druhé straně přitom ale jedno být porušeno nesmí. Tou neporušitelnou základní keltskou hodnotou byla vždy čest. Nic nemá v keltském světě větší cenu. Když se ptal Caesar jednoho druida, co to vlastně učí své žáky, jeho odpověď byla snadná: učím je, aby se chovali čestně.

Neboli vše by se mělo odehrávat v atmosféře cti a vzájemného respektu všech zúčastněných. Podmínky čestného boje (Fir Fer = fair play), které kdysi Keltové vymysleli jako základní pravidlo a komunikační princip, dodržovali vždy vědomě a bez ohledu na nepřízeň pozdějších dob až dodnes. Ty jsou též možná tím hlavním důvodem, proč keltský svět stále ještě trvá.

Zatímco všechna lidská společenství, která proti tomu přijala za svůj základní komunikační princip "unfair" metody, už dávno zanikla - neexistují. Některá ani netušíme, že tu kdy byla.

Kde je kdysi velká a mocná Římská říše, budovaná jako jediné centrum veškerého světa? Kde je dnes Hitlerovo Německo, kde je dnes Sovětský svaz, říše budované údajně na věky? To jen tři příklady z mnoha. I zde tedy proběhly nějaké změny. Dobře však na nich vidíme ten rozdíl: vše co mělo zůstat na věky, vždy zaniklo. Neboli pojem stálosti se váže jen ke změně.

Správná otázka: a jak to, že u Keltů je to jinak?

Správná odpověď: sami Keltové jsou trvalá změna. Proto mohou být stále stejní - a věční.

Podkapitola 2a.

Pár příkladů k metafoře životního postoje, že všechno je vždy nějak jinak:

Předně tu máme obyčejné zrcadlo. Postavíte se před ně, a náhle se levé oko stává pravým, pravé ucho levým, levá ruka pravou, pravá ruka levou, s prsty je to obdobně, a tak podobně. Celé vaše tělo se vám mění před očima: všechno je úplně jinak, aniž si to ale uvědomujete. To je příklad změny skryté. Podobně to může být i s naší koulí, přičemž není problém všechny vzniklé (a přitom relativní) změny zvýraznit. Stačí vzít zrcadlo zvláštní, a náhle se stane koule tak špičatou, že se stane sama jehlou. Neboli vše je náhle jinak, a přitom zůstáváme reální. Pokud se tak stalo vědomě, jsme v keltském světě oběma nohama (za zrcadlem je to jiné).

Pak jsou tu znaky, vyjadřující symbol něčeho (či někoho), co je momentálně nepřítomno. Například ve slavném žaltáři Book of Kells jsou na několika místech (a to vždy nějak jinak) zobrazeny s nádhernou výtvarnou elegancí celostránkové ilustrace symbolů čtyř evangelistů (sv. Matouš, sv. Marek, sv. Jan, sv. Lukáš) jako kompaktní čtveřice: člověk, lev, orel, kráva. Někdo nezasvěcený by možná ani z těch symbolů nepoznal, že má jít o lva, orla, či krávu. Nicméně kráva tam je, a jednoznačně znamená svatého Matouše. Je to tak nádherně prosté a samozřejmé, že vám to ani nepřijde: Matouš tam je i není. Náš keltský kovář by to pochválil.

Podkapitola 2b.

Zde bych zmínil jednu zajímavou zásadu, kterou mnoho lidí současné (i té dřívější) vědy, ideologie a politiky bere jako samozřejmou, neuvažuje o její relevanci - a nechápe její klam.

A přitom je tato jejich nechápavost z keltského pohledu zcela nepochopitelná...

Jde o známou Occamovu břitvu. Tu prý vymyslel kdysi františkán William z Ockhamu (1287 - 1347), ačkoliv se její dnes známá formulace v jeho spisech vůbec nevyskytuje a stala se "slavnou" až v 19. stol. Jde v podstatě o vědomě řízený princip maxi-úspornosti výkladu: podle něj se jsoucna (entity) nemají rozmnožovat víc, než je nutné. Ockham byl ve své době významným logikem, teologem a politickým myslitelem a svůj "princip úspornosti" prý měl odvodit z Aristotelovy Logiky. To je ovšem velmi nesprávný výklad, protože Aristotelovi šlo v Logice o něco úplně jiného: jeho úmyslem bylo vytvořit zcela objektivní systém orientace v chaosu nejrůznějších myšlenek, nikoliv je ničit (eliminovat). O to se naopak pokusila cíleně právě Occamova břitva (resp. jejím jménem učenci 19. stol.), a její nejznámější formulace zní:

"Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to z nich nejméně komplikované." (Neboli: "méně je více", "pravda je v jednoduchosti", "pokud je něco složité, je cíl v nedohlednu", "košaté teorie je nutné osekat až k dřeni", apod.). Vypadá to sice pěkně (u matematiků to svou logiku má, u ekonomů jak kdy), ovšem při použití v politice a hlavně v jakékoliv ideologii jde vždy o demagogii, protože s životem je to principiálně nespojitelné. Tak jako nelze poroučet větru a dešti, nelze životu nikdy určovat, jakou cestou se má ubírat. Bohužel, naši marxisté Occamovu břitvu obdivovali, ba přímo zbožňovali:

"Vývoj světových dějin nade vší pochybnost prokázal, že jediná správná cesta je ta naše. Hledání jiných cest je jen zbytečnou ztrátou času". Occamova břitva se tak stala hlavním komunistickým palcátem: "Kdo nejde s námi, jde proti nám!" Že je však odkaz Occamovy břitvy stále živý i pro naši "polistopadovou politickou vědu" přicházející zprava, mne osobně dost překvapilo: kam bychom měli zařadit našeho milého vrcholného politika, který všechno ví, a jenž již od Listopadu s neochvějnou konzistentností tvrdí, že "nejsou žádné třetí cesty"? Je to také komunista? Nebo jen nechápe věci jsoucí mimo jeho rozlišovací schopnosti?

Keltský svět proti tomu nikdy žádné Occamovy břitvy neuznával. Každému v něm bylo naprosto jasné, že byly-li kdykoli někde nastoleny jako hlavní způsob myšlení, život se tam vždy zastavil, stal se po všech jeho stránkách chudý, hloupý a nudný. Jakmile někdo začne doporučovat (či dokonce vybírat) jednu jedinou (pověstnou "v dané situaci jedině možnou") cestu, pozor na něj! S naprostou jistotou je to pokaždé zaručená cesta do pekel...

Kdykoliv totiž existuje kamkoliv velké množství cest - nejméně ty známé keltské tři.

A proč jsem se zde pustil do toho nebohého františkána Williama z Ockhamu, jenž vlastně tehdy ani netušil, jakými cestami se jeho myšlenky ústy jiných budou později ubírat?

Máme tu přece téma "Špičatá koule...", tak se i zde podívejme jak je ostrá.

Co tedy takhle například velká tvrdá koule (kámen?, cement?, tvrzené sklo?) složená z devíti propletených keltských cest odněkud někam, jak vítězně drtí ostrou Occamovu břitvu?

Je to sice trochu jinak, než bylo původně stanoveno, ale cožpak taková keltská špičatá koule není sama špičatější, než nejostřejší Occamova břitva, když ji dokáže rozdrtit až na prach?

Mohlo by se to jmenovat třeba "Occame, Occame, na tvůj konec koukáme."

Kapitola 3.

Ve třetí kapitole jsem původně chtěl uvést několik příkladů vycházejících přímo z lůna keltské mytologie, uvědomil jsem si však, že bych tím příliš zasahoval do tvůrčích aktivit zúčastněných výtvarníků, což by bylo kontraproduktivní k rozvoji jejich fantazie.

Abychom však nekončili úplně naprázdno v původně zvažované mytologické nabídce, ukážu alespoň na dva jednodušší příklady, kdy je metafora vycházející ze Slunce (v podstatě velké koule) přisouzena dvěma božstvům tak tlustým, že i představa o nich nemá hranic... Vtip je v tom, že zatímco jedno božstvo škodí a jeho špičaté paprsky jsou smrtelné, to druhé je jak dárcem, tak ochráncem veškerého života na zemi (přičemž proto o to víc musí jíst ...).

Takže jednak tu máme jednookého boha Balora, jemuž obrovské víčko zakrývalo jeho zlé oko, aby pronikavým pohledem nemohlo zabíjet. Pod Balorovým víčkem tak bylo skryto stálé nebezpečí, kterému nakonec udělal přítrž Lugh, když svému dědovi zlé oko kamenem vyrazil. Oko se pak uchytilo na nebi, a stalo se z něj Slunce. Zlé oko tam? To není moc dobrý příklad.

Pak tu ale máme dobrého boha Dagdu, který je někde uváděn dokonce jako bůh Slunce. Však je taky vždy s velkou zálibou popisován jako opravdu obrovská pochodující koule, která nade vše miluje jídlo, a všechno sní (nejraději má ovšem kaši). A protože je bůh Dagda otcem i naší známé české pohádky Hrnečku vař, tak bych závěrem nabídl místo tvrdé keltské koule devíti cest, ničící Occamovu břitvu, pěkně měkkou a obrovskou kouli české krupičné kaše, která ji s veškerou svou ostrostí nekompromisně pohltí. Jinak - atributem Dagdy je meč...

Ale pokud by někoho kaše nepřesvědčila, je tu přece i Dlouhý, Široký a Bystrozraký! Ne?

Moc bych si ale přál, kdybyste vymysleli spíš své pěkné metafory k té naší "Špičaté kouli..."

(Napovím, že velký zdroj fantazie má i Mael Dúinova cesta. Kdo ji zná, dá mi zapravdu.)

Jen bych rád upozornil na úplném konci, že výstava "Beroun Lugnasadh 2014" by měla být především festivalem keltského výtvarného humoru. I když... vše může být i jinak...

Josef Ryzec červenec 2013

Výstava 2012 

NEHMOTNÝ KÁMEN MUDRCŮ

(na keltský způsob)

Letošní téma výstavy Lughnasadh pro příští rok (2012) by mělo být tentokrát docela jednoduché, i když se možná může zdát poněkud složité.

Řeč bude o Pýthagorovi (572 - 492 př.n.l.), podle zpráv antických autorů synovi brusiče diamantů ze Samu, ostrova blízko maloasijského pobřeží, obývaného tehdy Řeky. Za vlády tyrana Polykleita se ve věku asi 30 let Pýthagorás ze Samu odstěhoval, a cestoval zhruba 20 let po různých částech tehdejšího světa. Asi nejdůležitější dobou z toho byl jeho pobyt v Egyptě, kde se od faraonových kněží lecčemus zajímavému přiučil. Až ve věku cca 50 let se usadil v achajské kolonii Krotónu na jihu Itálie (zřízené již v roce 750 př.n.l. řeckými kolonisty) a tam začal se svými učenými debatami a přednáškami jak pro své žáky (učení esoterické), tak i pro ty zájemce, které přilákal jeho stále se zvětšující věhlas (učení exoterické). Musíme si přitom zde uvědomit, že za doby vlády tyrana Peisistrata, až do pádu peisistratovců (560 - 510 př.n.l.), by v Athénách se svými názory nejspíš neuspěl. Z dnešního pohledu to možná tak nevypadá, ale tyto názory nebyly na celém území Peloponésu vůbec běžné.

Zvláštností na tehdejší dobu bylo i to, že jeho přednášky se konaly vždy v noci - jednak prý kvůli lepšímu soustředění na sám předmět hovoru, jednak proto, a to hlavně, aby se lépe otevřely u všech účastníků těchto setkání brány fantazie, představivosti a nehmotných představ, především duchovního světa. Aby ale nedošlo k nějakému nedorozumění, dodejme k tomu známý Pýthagorův výrok, že podstatu všech věcí vystihuje vůbec nejlépe matematika. Tím je řečeno, že jak všechny hmotné, tak nehmotné věci mají svůj pevný - vnější i vnitřní - řád, jenž je odedávna zakódován v číslech. Přestože to svádí k představě Pýthagora vědce, on byl myšlením především umělec. Ne nadarmo zdůrazňoval ve výtvarném umění zásadní vliv kánónu krásy na působnost výtvarného díla na diváka, ne náhodou odhalil v hudbě zákonitosti dříve nepoznané (akustika - délka, výška tónů, jejich nenáhodná síla a závislost na emocích, hudební stupnice, apod.).

Pak jsou tu dvě důležité okolnosti - zásadně prý přednášel (a možná i tak běžně chodil) v bílém řasnatém rouchu, jaké známe u keltských druidů, a v jeho družině byl též Thrák Zalmoxis, o němž Aristotelés konstatuje, že právě on byl původně keltským druidem, od něhož převzal Pýthagorás nauku o opakovaném převtělování duší (metempsychósis).

Máme tu tedy - v postavě Pýthagora a jeho učení - konkrétní představu o čemsi nehmotném, co má poměrně velkou váhu, aniž to přesně známe.

Oproti tomu celé pozdější umění řecké Antiky (zjednodušeně řečeno) je de facto postaveno na fyzicky (resp. hmotně) chápaném kánónu krásného a dobrého konkrétního člověka, jenž se má snažit svému ideálu maximálně přiblížit (kalokagathía). Neboli celé antické umění je snahou o dosažení konkrétní podoby onoho krásného (a vlastně nedosažitelného).

Tato cesta byla v nejrůznějších variantách pak v průběhu dalších mnoha století sledována v celém západním evropském světě vlastně až dodnes.

Umění Východu sledovalo zásadně jiné cesty, o nichž teď však není řeč.

Jde sice o jistou - dost rozmanitou - realizaci různých představ, čímž by se mohlo zdát dost podobné cestě keltského umění (to ve svých dávných dobách vychází ze stejných zdrojů - zhruba čas Sumeru, Chetitské říše), to ale - jak ho chápeme dnes - je uměleckou realizací představ pomocí symbolů, metafor a obrazů, znamenajících vždy něco poněkud jiného, než je předloženo očím (ev. sluchu, čichu či hmatu) diváků či posluchačů.

Když je řeč o typickém (vrozeném) keltském smyslu pro poesii a hudbu (básníci měli ve všech dobách keltského světa velice důležitou roli), vždy je s tím spojena představa hledání něčeho, co nikdy není vidět, přestože to někde (možná přímo vedle nás?) existuje.

A aby se tato existence nijak a ničím nenarušila, zakazovali druidové tomu co není vidět (slyšet) dávat jakoukoliv konkrétní podobu.

Ze stejného důvodu bylo zakázáno zaznamenávat myšlenky i pronesenou řeč písmem. Asi ze stejného důvodu ani Pýthagorás nikdy sám nenapsal ani slovo z toho co kdy řekl, učil a přednášel. To sepsali až jeho žáci.

Že by šlo o náhodu? Pýthagorás psát určitě uměl, a možná i "egyptsky", jinak by s ním asi egyptští kněží neztratili ani slovo a nic mu neřekli.

Po tomto vysvětlujícím úvodu můžu konečně představit inspirační téma Lughnasadhu pro příští rok v Berouně a v Teplicích:

Pýthagorás a Zalmoxis spolu rozmlouvají o tom, zda je ve výtvarném díle důležitější PODOBA, nebo PŘEDSTAVA.

O tom, na čem se tenkrát shodli (či neshodli) neexistuje (pochopitelně) žádný písemný záznam, není ani známo, že by se o tom jejich rozhovoru zmínil později některý z Pýthagorových žáků, ev. potom pythagorovců.

Možná bych měl závěrem zmínit, že symbolem Pýthagorova učení byl po celou dobu (kdy o něm byla zasvěcená řeč) zelený pentagram.

Méně je ale známo, že známý Leonardův muž s rozpaženýma rukama a nohama v kruhu je vlastně Pýthagorův člověk - symbol symbolů.

1. října 2011

Výstava 2010

CO DĚLAT, ABY NÁM NEBE NESPADLO NA HLAVU?

Na slušnou otázku se sluší slušná odpověď: "Vole, tak rači nespi pod širákem!"

Jenomže to je odpověď z jiné doby, z jiného místa a času, než bychom rádi. A my se teď musíme podívat na to, co bychom měli dělat a ne na to co nedělat.

Před rokem nastalo po skončení v té době již třináctého Lughnasadhu první přerušení nepřetržité každoroční sklizně výtvarných a literárních děl a textů na předem dané téma, okořeněné při samotném obřadu vernisáže vždy i drobnou keltskou hudební zálivkou. K nastalé pauze jsem dodal, že jde jen o roční odklad a že se k dalšímu řádnému Lughnasadhu (v pořadí tak čtrnáctému) zase vrátíme v roce 2010, opět do Muzea Českého krasu v Berouně, místně coby 4. Bienále.

Aby ale k okamžiku návratu mohlo dojít, je třeba nejdříve zasadit semínko, ze kterého by budoucí sklizeň mohla vyrůst. Tím semínkem bude inspirační text jako vždy, vycházející z hluboké studny keltské mytologie, do něhož se ihned neprodleně pustím (když ale říkám "pustím", nemyslím tím "spustím"). Ale ...

Již v únoru tohoto roku jsem v dopisu informujícím o přerušení sledu zatím nepřerušené řady Lughnasadhů (které jsem na rok poslal k ledu) naznačil, o čem že asi bude pojednávat příští téma:

"Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně dlouhou dobu, využijeme ji (spolu se všemi budoucími vystavujícími) k hlubšímu zamyšlení nad tím, co vlastně visí nad hlavami všech Keltů nepochybně již od dob Alexandra Velikého. Tehdy ho na jeho žádost navštívili Keltové a on se jich zeptal z čeho že mají největší strach. Oni mu odpověděli: "Největší strach máme z toho, aby nám nebe nespadlo na hlavu." Když odešli, podivil se tomu Alexandr a poznamenal: ″Ti Keltové si o sobě opravdu dost myslí." A naše téma bude vycházet právě z této situace.

Zatím se alespoň zamyslíme nad otázkou: "Kdy keltské nebe padá na keltské hlavy?"

A pak se zamyslíme i nad tím co uděláme, aby nám to nebe opravdu na hlavu nespadlo."

Na to promptně zareagoval klasický archeolog Jan Bouzek svým šarmem:

"Při velmi subtilní vyváženosti nebeské mechaniky je tato obava oprávněná, ale snad k tomu cestou milosti nedojde."

To byla milá poznámka, jenomže krátce na to se mi ozval i Vláďa Šiška:

"Jen jsem si povšiml tématu příští výstavy: ″Kdy keltské nebe padá na keltské hlavy?″ Snad mohu podat malé vysvětlení tohoto často citovaného rčení a posílám už dříve napsaný text jako malý příspěvek na toto téma:

O Keltech se leckde v literatuře hovoří jako o nesmírně odvážných, vynalézavých a bystrých lidech, kteří však byli někdy až dětinsky naivní. Jako příklad bývá uváděn zachovaný záznam, který zanechal Arriános z Bithýnie o jednání Alexandra Velikého. V něm se Alexandr ptal vyslance Keltů, čeho se prý nejvíce bojí, očekávaje přiznání, že jeho. Avšak keltští vyslanci prý pravili, že se bojí pouze toho, aby jim nespadlo nebe na hlavu. Bylo to pochopeno jako vyjádření určité nadřazenosti a pohrdání sebevědomých keltských válečníků. Jde však zřejmě jen o nepochopení souvislostí a útržek vyňatý ze souvislosti. Keltové totiž s Alexandrem uzavřeli spojenectví a toto bylo první setkání Makedonců a Keltů jako rovných s rovnými. Z keltské mytologie dobře známe rituální přísahu, kterou skládali Keltové při vážných příležitostech. V této přísaze vzývají tři přírodní živly jako svědky toho, že svůj slib splní.

"Budeme držet slovo, dokud nebe nepadne a nerozdrtí nás, nebo dokud se zem neotevře a nepohltí nás, nebo dokud se moře nevzedme a nezaplaví nás", tak zněla přísaha, kterou tehdy Keltové skutečně dodrželi až do Alexandrovy smrti. Bohužel tohle je také možná jedna z příčin zániku keltské moci - Keltové totiž dohody považovali za posvátné a dodržovali je za každou cenu. Jejich protivníci si s tím už takovou hlavu nedělali..."

Já mu na to odpověděl:

"Díky za poznámku a zájem o čistotu věci. Tu přísahu ale samozřejmě znám, znám i to Tvé vysvětlující upřesnění, mám k tomu však tak trochu výhrady týkající se jednoznačnosti toho Tvého výkladu. V něm mi totiž chybí keltská duše. Keltská duše vždy inklinovala k záměrné mnohoznačnosti, směřující k chápání světa jako zvláštního celku, vznikajícího ″teprve až poetickou jednotou″. Asi před 10 lety jsem se o tom (a právě na toto téma) bavil s prof. V. Krutou a náš pohled na tuto věc byl zcela stejný. Spíš se on divil, že ho přesvědčuji o těchto na první pohled nezřetelných záludnostech s takovou jistotou - což bylo ode mne tvrzení sice poněkud "nekeltské", ale vystihovalo přesně podstatu té věci: jednoznačný výklad čehokoliv Keltové přímo bytostně nesnášeli, stejně jako toho, kdo by neuznával tu mnohost. Jako hlavní důkaz tohoto přístupu viděl prof. Kruta u šperků keltských kovářů, zdobení zbraní, koňských postrojů, nádob na pití, apod. Přitom způsob přístupu dávných keltských kovářů k jakékoliv tvorbě byl systémově ustálený: pokud se jim u toho kterého jimi zhotovovaného předmětu či nástroje (přesněji díla) nepodařilo propojit nejméně tři různé pohledy (převážně symbolika znaků), nebyli s výsledkem své práce spokojeni (jimi plánované sdělení díla zůstalo němé).

Dále je tu všudypřítomný smysl pro humor ve spojení právě s onou poetickou nadsázkou znaku: tak jako keltští kováři byli cítěním umělci, tak bardové a druidové nadsázku a poetické vidění světa přímo milovali - byli bytostnými básníky (rádi mluvili v obrazech a metaforách).

Řekl bych, že nikoliv dogmatické lpění na přísaze, ale věrnost svému vidění oné poetické nadsázky (to neumí každý, a kdo sám není básníkem, to pochopí jen těžko) vytváří základ, na kterém je stavěn celý keltský svět. Vezmi si jen v mýtech známý meč zaražený do kamene, který umí vytáhnout jen Artuš, nebo kámen bez problémů plovoucí po hladině jezera, nebo na Máel-Dúinově cestě ostrov plný postelí, nebo na stejné cestě poustevník hlídající pramen, ze kterého v pátek a ve středu vytéká syrovátka, v neděli plnotučné mléko a ve svátek pivo a víno. K tomu se ovšem váže důležitá poznámka: ″ukryté umění prospívá, odkryté umění přináší hanbu″. I toto je uvnitř obsahu názvu Keltové (tajemní): je řada věcí, o kterých se zkrátka naplno říkat nemá - poetická nadsázka je z tohoto důvodu vhodnějším způsobem jak říci něco, co se říkat otevřeně nesluší (někdo říká nesmí, ale to tak není).

A teď k tomu tradovanému rčení o obavě aby Keltům nespadlo nebe na hlavu. Je přece málo důležité, jak přesně zněla odpověď Keltů na otázku Alexandra i jak byla otázka Alexandrem formulována. Není důležité ani to, zda máme tu situaci spojovat se smlouvou mezi Kelty a Alexandrem, či s jiným důvodem jejich tehdejší návštěvy u něj. Důležitý je zde hlavně onen poetický obrat o nebi, které může spadnout na keltské hlavy. Už ten fakt, že může být součástí keltské přísahy, o něčem zvláštním (a u jiných civilizací neběžném) vypovídá.

Na to se chci v inspiračním tématu soustředit. Jsme přece umělci, básníci, malíři, sochaři ... k čemu by byla inspirace představou, že někoho může pohltit otevřená zem, či vzedmuté moře? Takové věci se dnes ve světě dějí celkem běžně (fiktivně, virtuálně ve filmech a bohužel též i reálně). Vztah k nebi je přece jenom něco jiného. Je to mnohem blíž například Artušovu Excaliburu, než "správné" formě pronesené přísahy. Nač se zabývat přísahou, která by měla být pro Kelta samozřejmostí? (A připomínat to těm, co Kelty nejsou?)"

Vladimír k tomu dodal:

"Ano, s tím souhlasím. Keltové měli totiž smysl pro abstrakci, to okolním národům dost chybělo a zřejmě i tady se to také projevilo."

A ta krátká výměna našich pohledů na stejnou věc končila mou poznámkou:

"Ve stručnosti je to řečeno přesně. Jenom bych znovu připomenul onen zvláštní keltský smysl pro humor, který k té jejich abstrakci neodmyslitelně patří. I když ho vnímám už dávno jako samozřejmost (viz třeba irská průpovídka: ″Ir - to je jako maják v močále - krásně svítí, je ale prakticky nepoužitelný″), bylo pro mne milým překvapením, když mi prof. Kruta před těmi deseti lety ukazoval fotky zlatých mincí keltských Parisienů, které jsou v muzeu v Paříži. Šlo o nádherně výtvarně a vtipně na skoro 2.500 let starých keltských mincích podle řeckých vzorů provedenou verzi abstraktní kresby řeckého boha, na jakou by i současný umělec byl pyšný (obě mince: vzor a jeho keltská "odvozenina" jsou v muzeu vedle sebe). Když to viděl v roce 1949 Pablo Picasso při návštěvě onoho muzea, byl tím tak nadšen, že hned inspirován těmi keltskými mincemi namaloval sérii svých obrazů a kreseb, na nichž keltskou inspiraci by poznal jen ten, kdo ty keltské mince zná (jako předseda Klubu přátel Pabla Picassa jsem měl dvojnásobnou radost z té Krutovy informace, kterou jsem před tím neznal).

Smysl pro abstrakci tedy Keltům opravdu nechyběl ani před těmi zhruba 2.500 lety."

Nyní, po stručné rekapitulaci výchozí informace, se k naznačenému tématu vracím. Již ze zatím řečeného je patrné, že keltskými náčelníky kdysi před Alexandrem Velikým pronesená obava "aby jim nebe nespadlo na hlavu" může mít v sobě i jiné výklady, než zatím zmíněné. Naopak, jak jsem výše uvedl, je jisté, že Keltové tím co, jak a kde řekli, vždy vědomě usilovali o to, aby žádný jejich stěžejní výrok nebylo možné chápat jednoznačně a přitom aby cizím uším zněl natolik věrohodně, že byl pro daný účel nejen akceptovatelný, ale i jen pro ně typický. Tomu ovšem mimo jiné mohla napomáhat právě ona známá keltská bizarnost, braná samotnými Kelty se vší vážností a samozřejmostí (rozumí se tehdy i dnes) jako jejich přirozený způsob kontaktu s okolním světem.

Neboli - řekněme si to otevřeně - ten zvláštní keltský humor není náhodný ...

A tak třeba právě ten legendární výrok, nad nímž se teď zamýšlíme, se stal hlavní charakteristikou Keltů v dnes velmi populárním francouzském comixu "ASTERIX": "Galové? To jsou ti, co se bojí, aby jim nebe nespadlo na hlavu." (s nevyřčeným podtextem: sami jsou padlí na hlavu - nezávisle na tom, kde se právě nebeská klenba nalézá).

Zajímavé na tom přitom je, že i tento jednodušší druh humoru patří také do keltského světa: někdo směje tomu, někdo zase něčemu jinému. Proč ne?

Znamená to snad ale, že zmíněná rozmanitost pádů na hlavu (ať už směry či pohyby vzájemných hmotných či nehmotných částí jsou definovány či nikoliv) určuje jako jediná příslušnost ke keltskému společenství? Tak to snad ne ...

Takto jednoznačně - podle všeho řečeného - to, samozřejmě, říci nelze.

A tak se podíváme na ještě jeden možný výklad smyslu, významu a obsahu výroku keltských předáků před Alexandrem, o nějž jsem výše již letmo zavadil.

Ten bude vycházet z polohy trochu vážnější, než jakou zněly struny předchozích odstavců o odvěkém keltském sklonu k bizarnosti, který nevysvětlíš ...

Byly zmíněny různé možné výklady obsahu proneseného výroku (záměrně je nebudu znovu vypočítávat ani shrnovat), z nich se jen krátce vrátím ještě k tomu racionálnímu výkladu (přísaha Keltů Alexandrovi), jejž připomíná Vláďa Šiška.

Pokud by opravdu šlo o Arriánem z Bíthýnie zaznamenanou přísahu Keltů, byl by to dost podivný a problematický výchozí údaj, který dnes nelze ověřit. Připomeňme si historické údaje: sám Arriános se narodil jako římský občan v Nikomédii, hlavním městě bývalého království Bíthýnie (rozprostírajícím se blízko Bosporu), založeném králem Nikomédem I. v roce 279 př.n.l. za pomoci keltského vojska, které tehdy jako žoldnéře požádal o pomoc. Asi za 5 let byli z tohoto prostoru Keltové vyhnáni a založili si pak sami uprostřed Turecka své království Galatie (do roku 25 př.n.l.). Je to sice jen moje úvaha, ale zřejmě v té oblasti přestali mít místní lidé Kelty rádi, protože již Nikomédes IV. daroval své království Bíthýnie Římanům. Od té doby se zde rodili Římané, kteří nejspíš dál Kelty moc nemilovali. A zde se roku 90 (již našeho letopočtu, tedy dávno poté, co Římané Kelty na všech možných místech kontinentální Evropy rozdrtili a též památky na ně systematicky zničili) narodil jako svobodný římský občan Lucius Flavius Arrianus, příslušník vyšší aristokracie (lásku ke Keltům tak asi neměl a jeho znalost jejich způsobu života a zvyků byla asi chabá). Dodejme, že to bylo 450 let po Alexandru Velikém a sepisovat knihy o něm a jeho vojenském tažení zahájil za dalších 50 let v Athénách. Až tam vlastně svou spisovatelskou dráhu začal (před tím byl císařem Hadriánem ustanoven správcem Kappadokie, což je dnešní střed a východ Turecka). A v Athénách se prý seznámil také se zápisky jednoho z Alexandrových vojevůdců, který byl současně historikem a mohl něco bližšího vědět o nějakém jednání Alexandra s Kelty ještě před tím, než se s ním vypravil na dalekou cestu, z níž se Alexandr již nevrátil. On se však vrátil a v Egyptě pak jako Ptolemaios I. založil novou dynastii faraónů. Dnes jsou však ty údajné zápisky (z nichž prý Arriános čerpal), nenávratně ztraceny a rovněž je sporné z jakého opisu vlastně Arriános své informace měl: protože původní originál svých zápisků uložil Ptolemaios I. ve své knihovně v Musaionu, kterou založil, a která byla v době Arriánova života již ze dvou třetin spálena (nejdřív Gaiem Juliem Caesarem a pak "toulavými mnichy z pouště"). Poslední část zničili pak Arabové s celou Alexandrií v roce 619. Že by tam v té době ještě byly i zápisky Prolemaia I.? Nicméně ať už to bylo jak bylo, žádné Ptolemaiovy zápisky dnes neexistují. Což je škoda, protože Ptolemaios byl od útlého mládí Alexandra jedním z jeho nejbližších přátel (když se stal Alexandr králem, byl jedním z jeho 7 osobních strážců) a mnoho věcí si mohl pamatovat. Jenomže ani to automaticky neznamená, že byl osobně přítomen setkání Alexandra s Kelty.

K tomu ale ještě malá poznámka - oproti ostatním lidem králova dvora měl jen Alexandr znalosti o Keltech jako nikdo jiný z nich: byl Aristotelovým žákem.

Takže vše spíš nahrává tomu, že informace o jednání Alexandra s Kelty byla oblíbenou historkou (známou hlavně z doslechu) již v době Alexandrova života, vyprávěnou právě během vojenských tažení u večerních ohňů, kdy se probíralo všechno možné i nemožné. Který z makedonských či řeckých vojáků by si sem tam nepřisadil tou srandovní pitomostí - jak zatímco oni nevědí, co bude zítra, tak Keltové mají jen jednu jedinou starost: aby jim nebe nespadlo na hlavu.

No a jaký tedy by měl být další výklad smyslu toho "srandovního" výroku Keltů, který jsem měl na mysli? Který navíc vychází z té vážnější polohy, a má sledovat odvěkou přirozenost Keltů ostatními nevnímanou, jež zůstala stranou?

Bude to výklad přímo vycházející z toho, čemu říkáme keltská duše. Ta duše je (jak známo z mýtů i z historie) věčná, nepřetržitá, nemění se v průběhu času, neboli je onou nití bez začátku a bez konce, spojující všechny keltské populace odnepaměti až dodnes. Existuje k tomu známý výrok: "Žádný Kelt by svou duši za nic na světě nevyměnil." Jak ale popsat tu nehmotnou duši, co ani není vidět a přesto má pro každého Kelta takovou váhu, že se jí odmítá vzdát a cení si ji víc než ztráty sama sebe? Není to snad obráceně a nevytváří snad každého Kelta až teprve ta jeho keltská duše, již potom nemůže ztratit, protože při její ztrátě by se pak logicky stal někým zcela jiným? S tímto vědomím je již snadnější pochopit poeticky formulovanou obavu keltských vyslanců, se kterou tehdy vystoupili před Alexandrem. Neboli pro jakékoliv duchovní společenství je vždy největším nebezpečím ztráta hlavního sjednocujícího prvku, bez něhož by ani nevzniklo.

A jsou Keltové (resp. vždy byli) duchovním společenstvím? No, ano - jsou.

To byla formální stránka věci. Nyní si tedy řekněme, co vytváří obsah onoho sledovaného sjednocujícího prvku, jenž se časem nemění - teď už "natvrdo".

Veškerá lidská společenství zakládali odnepaměti vždy jednotlivci nebo malé skupiny navzájem si pomáhajících osob. Od jisté doby pak tito vedoucí uvítali pomoc různých božstev, rozhodující roli si ale přitom ponechali dál. Bohové tak mohli jen pomáhat a dost málo záleželo na tom, kdo z nich je ten první.

Někdy kolem doby 3.000 let před naším letopočtem v Evropě (v Egyptě již o 2 tis. let dřív) byla tradice různě specializované pomoci různých božstev silně posunuta ke kultu stálého ústředního božstva, které řídí nejen pomocnou práci všech ostatních božstev, ale i vše další v tom kterém lidském společenství. Byl tu ale přitom dost zásadní rozdíl: ve středomořské oblasti bylo ústřední božstvo vždy ženského rodu a mělo výhradně pozici Velké Matky (s malou výjimkou ústřední bohyně Slunce, jako u Churritů a Chetitů - to se ale týká Malé Asie). Proti tomu - hlavně v oblasti Mezopotámie - byl ústředním bohem vždy muž ve funkci otce celého společenství, což zřejmě souviselo i s všeobecnou tendencí všech panovníků té oblasti udělat bohy sami ze sebe - za každou cenu. Mohla by jim to snad umožnit Velká Matka jako ústřední božstvo? Asi dost těžko ...

Abych byl ale konkrétní: v Uruku, v Sumeru a v Akkadu se ústředním bohem stal bůh nebes An (Anu) a právě za jeho duchovní vlády se stali bohy téměř všichni panovníci celé oblasti (s výjimkou Elamu, kde dál vládla Velká Matka). Tak to trvalo v podstatě až do vpádu "mořských národů" do Malé Asie (asi rok 1.200 př.n.l.), které vyvrátily celou oblast zcela ze svých původních kořenů. Například Frýgové, pocházející z míst pozdější Makedonie, zničili říši Chetitů.

A teď to začne být zajímavé ... Vznik kultu Velké Matky ve středomořské oblasti spadá do doby kolem 3.000 př.n.l., nejspíš proto, že původně vznikl kult Velké Matky v předdynastickém období v Egyptě ještě před dalšími dvěma tisíci lety. Tehdy byly dnešní pouštní kraje velmi úrodné a Velká Matka tam měla hodně práce. Jak ale písek ničil stále víc a víc dosud úrodnou půdu, bylo práce míň a míň a na tu už bohatě stačil Bůh Otec jako hlavní božstvo sám. To docela vyhovovalo faraonům, jejichž moc v té době vzrůstala a rovněž (podobně jako ve stejné době v Mezopotámii) se jim zachtělo stát se mocnějšími než bohové.

A tak se Velká Matka přestěhovala kolem roku 3.000 př.n.l. na Krétu a stala se hlavním božstvem všech "egejských" civilizačních skupin (po mínóském a mykénském období i u Achájů, Iónů, Dórů, i u zmíněných Frýgů). Tato všechna společenství vyznávala kult Velké Matky - až do doby tzv. "Velkého Řeckého Stěhování Národů" po roce cca 1.200 př.n.l., kdy byli všichni řečtí usedlíci z "egejského" prostoru (tam se před tím dostali též ze svých původních domovů v Malé Asii, kterou asi od roku 2.000 př.n.l. ovládali Lúité a Chetité, taktéž Velkou Matku - v podobě Slunce - uznávající jako hlavní) s nebývalou razancí odtud zase vyhnáni Ilyry (o nichž se toho dnes moc neví) také na svou "dřívější rodnou hroudu" (řeč je o severním pobřeží malé Asie). Jenomže tu mezitím již osídlili jiní a tak musel nezbytně nastat souboj "na nože" o přežití - mezi těmi, kdo bydleli v opuštěných sídlech "původních majitelů" a těmi, kdo se do nich nečekaně zase vraceli. Neboli klasický spor o "právoplatnost nároku na domov": což je vlastně obsahem eposu Homérovy Ílias a Oddyseie - jenomže tam je již předem rozhodnuto, kdo je "v právu". Vracející se Achájové tedy v tomto "boji" musejí zvítězit "bez pardónu". Trójané pak mají prostě jen smůlu: octli se "v nesprávnou dobu na nesprávném místě" ... Ostatně kdo by se po čtyřech stech letech chlubil tím, jak nejdřív zbaběle prchal, aby se pak cpal tam, kde již jednou byl. Beztak se už nikdo nepamatoval, jak to vlastně všechno tenkrát bylo: Řekové si o době "stěhování" žádné písemné záznamy udělat nemohli, protože tehdy ještě psát neuměli (naučili je to až 300 let po Trójské válce Féničané) a Chetité měli jiné starosti, než sledovat rozmíšky Řeků mezi sebou. Podezřelý mi byl již jako dítěti přesný sled všech bojových událostí téměř minutu po minutě, jak je Homér přepečlivě zaznamenával. Když jsem se ve škole ptal své učitelky (byla dcerou egyptologa akademika Lexy) jak je možné, že si to Homér po 400 letech tak přesně mohl pamatovat, řekla mi jen, že mi do toho nic není.

A bylo vymalováno ... Tak se s tím dnes svěřuji aspoň vám.

Dnes jsou v knihách o tom zaznamenávány jen dvě zdánlivě nesouvisející strohé informace: "řecké stěhování národů" a "vpád mořských národů". Stranou tak zůstává zásadní změna, ke které mezitím došlo: když se Řekové za 400 let zase vraceli tam, odkud je Ilyrové vyhodili, nebyla už jejich hlavním božstvem Velká Matka, ale hlavní bůh Zeus. Během svého "dočasného azylu" asi museli z nějakého závažného důvodu usoudit, že ochrana mužského hlavního božstva bude pro návrat zpět jistějším novým začátkem. Možná byl ale důvod jednodušší než se zatím zdá. Jisté je jen to, že Féničané, kteří je před nedávnem naučili číst a psát, nepochybovali o tom, že mužský bůh Baal-Hammon je mnohem lepším ochráncem, než nějaká ženská ... a také to, že první olympijské hry na "novém" místě byly s velkou slávou zasvěceny novému mužskému bohu Řeků Diovi.

Podívejme se ale dál na příběh, který před vámi rozvíjím:

Na rozdíl od Řeků byli Frýgové (kteří byli též jako součást "mořských národů" vyhnáni Ilyry z Makedonie) při svém vpádu do Malé Asie mnohem úspěšnější: prostě říši Chetitů zničili. Že by ale na jejím místě založili říši svou, o tom žádné zprávy nejsou - chtěli se tam jen načas ubytovat? K založení Frýgie došlo až za 400 let poté. Pozoruhodné je ovšem to, že si přitom ponechali (oproti Řekům) svou víru ve Velkou Matku, která se stala bohyní Kybelé a byla (podle legendy) dokonce manželkou zakladatele Frýgie, krále Gordia. Neboli na jednu stranu převzali místní zvyk a osvědčenou tradici, že král je nejvyšším bohem oblasti, nad níž má vládu, ale na druhou stranu ponechali Velké Matce její postavení nejvyššího božstva, jak bylo u Frýgů dříve zvykem, a tím duchovní vláda zůstala u Frýgů nezměněna a okolní oblast jasně viděla, že panovník je "in".

Už asi tušíte, kam mířím: syn krále Gordia byl legendární král Mídás, co byl tak velice chamtivý, až mu bohové proměnili vše na co sáhl ve zlato a on začal mít hlad. Bohové mu odpustili a tak zase mohl jíst. Jenomže on si pořád nedal pokoj a začal se vtírat mezi bohy a rozhodovat kdo z nich je lepším hudebníkem, což nakonec Apollóna naštvalo a přičaroval mu oslí uši. Co taky s ním, když je hluchý jako poleno a ke všemu nechápe, kde je jeho místo? Kdyby nebyl král, mohlo to dopadnout mnohem hůř ...

Tolik zhruba legenda. Ale někdy koncem 19. stol. bylo při archeologických vykopávkách v místech dávné Frýgie potvrzeno, že král Gordios (dávné město Gordion má název po něm) byl skutečnou historickou postavou a současně bylo potvrzeno i to, že jeho syn, legendární král Mídás, rovněž kdysi existoval. Byla tam nalezena i mince s oficiálním portrétem krále Mídáse - s čapkou s oslíma ušima na hlavě. A tady je typická ukázka toho, jak spolehlivě fungují některé mýty, které byly "uvedeny do života" nepochybně záměrně, i na půdě vědy. Nálezci mince si asi řekli: aha, našli jsme důkaz toho, že legenda o králi s oslíma ušima je pravdivá, neboli: legendy nikdy nelžou ...

Jenomže pozapomněli na to, že v celé oblasti Jižní i Severní Mezopotámie, rovněž i s bývalým územím říše Chetitů v Turecku (zničené právě Frýgy), byla

typickým znakem panovníků, kteří se sami prohlásili za bohy, typická "rohatá čapka", neboli pokrývka hlavy, z níž trčí jeden, či více párů divokého skotu. Skutečný král Mídás tedy za svého života nosil na své hlavě oficiální rohatou čapku jako běžný výsostný znak všech božských panovníků i bohů v oblasti Blízkého východu, v daném případě jen s jedním párem rohů - tedy nikoliv čapku s oslíma ušima, jak poťouchle tvrdí antická řecká bájná legenda. Navíc král Mídás byl opravdu velmi bohatý, měl za manželku řeckou princeznu a co bylo asi nejhorší - vyznával kult Velké Matky, která byla dokonce jeho matkou. To samozřejmě nemohlo zůstat bez patřičné odezvy ...

Když si přitom uvědomíme, že fryžská říše vznikla asi dvacet let před tím, než Řekové chtěli "založit" svou novou éru pod novou vládou boha Dia na svém staronovém území "středomořského" Řecka, jistě pochopíme, že v té době dost silná popularita celé fryžské říše (kde vlastně mimo jiné tehdy i žili) a jejího dost oblíbeného krále Mídáse (kdyby aspoň nebyla jeho manželkou řecká princezna a kdyby aspoň nevyznával ten kult Velké Matky a kdyby aspoň nebyl tak bohatý) musela být velmi nepříjemnou konkurencí pro velkolepé plány Řeků na novém místě. Není tedy vůbec divu, proč vznikla báje o králi Mídásovi a jeho oslích uších. Na druhou stranu vtipnost boha Apollóna je třeba ocenit: neurazil krále, jen si z něj udělal srandu. Útok Řeků proti Velké Matce šel ale z více stran: ve starých klasických řeckých bájích jsou všichni občané Frýgie a Lýdie (tam také kult Velké Matky vyznávali) vesměs za blbce. Snad nejsilnějším úderem proti kultu Velké Matky (jakoby nikdy neexistoval a Zeus byl odjakživa ten nejvyšší), a hlavně proti Frýgům, však byla přece jen Homérova Ílias a Odysseia.

Tam v Trójské válce bojovali prý i Frýgové na straně Trójanů proti Achájům. Troufám si zde ale tvrdit, že v Íliadě jsou literárními Trójany spíš sami Frýgové, kteří právě v době Trójské války opanovali celé území (včetně Tróje a jejího okolí, tehdy osídlené starousedlými Acháji a Danay). Heinrichu Schliemannovi by se asi nelíbila hypotéza, že Trójská válka je jen literárním odrazem dávného vpádu mořských národů do Malé Asie (hlavní proud šel přes Bospor). Největším problémem zde je, že žádné písemné zprávy o těch událostech dnes neexistují. Veškeré písemné dokumenty Chetitů z té doby (nikdo jiný z Indoevropanů v té oblasti psát neuměl) totiž Frýgové zničili (Bedřich Hrozný to s lítostí konstatuje) a sami Řekové tehdy psát neuměli. Co všechno se tam tehdy stalo, tak obestírá jen silná mlha. Říkáte: to přece není pravda, vždyť přece písmo znali Kréťané, a to ve stejné době jako Chetité. Ano, je pravda, že od 15. stol. př.n.l. používali Kréťané své lineární písmo B, které prý od nich převzali Achájové, usedlí na řeckém kontinentu (Achájové na severozápadním pobřeží Malé Asie ale písmo tehdy neznali a nepoužívali). Avšak není to tak jednoznačné, jak se to většinou stále chybně v různých textech uvádí. Historici uvádějí, že mínoská Kréta již v závěru své staré (podle Evanse rané) epochy (kolem 2.000 př.n.l.), kdy užívala obrázkové písmo podle egyptského vzoru, obchodovala čile i s řeckou pevninou.

Konkrétně je zmiňováno město Tíryns a postupné nahrazování původního, také indoevropského obyvatelstva (Pelasgové), Řeky z Malé Asie - nejspíš Acháji. To sice vypadá věrohodně, ovšem ve chvíli, kdy si uvědomíme, že to byli právě Achájové, kteří v roce 1425 př.n.l. totálně zničili všechny nádherné mínoské stavby, rozbořili velkolepý palác Knóssos i s Labyrinthem a s Kréťany nejednali vůbec v rukavičkách, nějak těžko se smiřujeme s představou, že právě v té době by od Kréťanů přebírali jejich lineární písmo B (lineární písmo A bylo užíváno asi před 100 lety). Pak ale přijde ta správná bomba: Bedřich Hrozný, který jako první přeložil chetitské klínové a obrázkové písmo a potvrdil, že Chetité a jejich blízcí příbuzní Lúité byli Indoevropany, při luštění všech tří krétských písem (hieroglyfické, lineární A a lineární B) dokázal, že "starokrétština byla rovněž řeč indoevropská a příbuzná chetitštině" a dodává, že s maloasijskými Chetity je spojoval i stejný kult Velké Matky, býka a dvojité sekery. To by ovšem mohlo být jednak jistým vysvětlením proč se Achájové s takovou vervou pustili do Kréťanů a jejich kultury (Knóssos pak již obnoven nebyl a krétská říše dožívala v úpadku), jednak pro mnohé nepříjemnou zprávou, že Kréťané nebyli Řekové. Svým způsobem potvrzením toho co říkám, je další (tentokrát totální) zničení všeho co na Krétě ještě stálo - opět dalšími Řeky: drsným vpádem Dórů (v roce 1.200 př.n.l.) ve fázi "Velkého Řeckého Stěhování Národů", kdy opouštěli své dřívější domovy podivným úprkem před Ilyry. Část Dórů prý na Krétě zůstala (stavby ale obnoveny nebyly), zbytek Kréťanů (kteří nebyli v bojích zabiti) se tehdy přestěhoval do Sýrie a Bible je zná jako Pelištejce (Filištínské).

Když už jsem zmínil Dóry, tak zatímco mnou zmiňované "založení" nové éry Řecka pod vládou Dia (od první olympiády), tak to bylo iniciováno hlavně Ióny a Acháji. Dórové si prý před tím sami (je udáván rok 900 př.n.l.) založili agrární spolek zvaný Sparta, který byl pak k "novému Řecku" připojen po olympiádě.

Teprve na této (pro historiky asi dost zjednodušeně) rozbalené scenérii bude možno dál kreslit pravděpodobný zrod keltské civilizace, jak ji známe dnes. Vzhledem k výše popsané problematice, způsobené chybějícími reálnými fakty, je snad dostatečně jasné, že při skládání výsledné mozaiky se bez keltské duše (jak jsem již v začátku tohoto textu naznačil), která má v sobě zvláštní atribut trvalosti (jak jsem také zmínil), asi neobejdeme. Vtip je v tom, že je-li trvalost, je další cesta možná - a to dopředu i zpět. Jen je při tom třeba sledovat podstatné (snad mi bude odpuštěno, že pět tisíc let nelze popsat několika slovy).

Nejprve vycházím z odhadu genetiků (otec a syn Mackové), kteří zkoumání počátků keltské populace věnovali již zhruba 30 let. Již před téměř 20 lety došli k jednomu z dílčích závěrů, že stáří sledovaného výrazného "keltského" genu je přibližně 3.500 let a jeho mutace by měla mít svůj počátek v oblasti Anatólie. Neboli v oblasti, kterou v té době ovládali vládci Chetitské říše. Neznamená to sice, že by nositelé toho genu měli být Chetité, ale vyloučeno to není. Nicméně

Chetité byli nejstarším indoevropským kulturním národem, a pokud dnes víme, že Keltové jsou též jedním z indoevropských národů, pak nositelé "keltského" genu, pokud ve stejné oblasti a ve stejnou dobu žili, mohli být s Chetity jako součást tohoto společenství nějak geneticky spojeni. Znovu si též připomeňme, že Chetité po ovládnutí celého prostoru Malé Asie sice převzali zvyky a božstva podmaněných Chattijců a Churritů jako původního místního obyvatelstva, ale i ti, stejně jako Chetité, uctívali dříve Velkou Matku, která se pak stala též bohyní Slunce. Dodejme k tomu ještě, že Chetité - než se stali zemědělci - byli dříve válečníci, a do Anatólie přišli z oblastí Kavkazu. Tak jako Churrité vynikali v používání válečných vozů tažených koňmi. Byli výtečnými chovateli a cvičiteli koní. Co je však málo známé: byli to právě Chetité, kteří začali asi někdy mezi 14. - 12. stol. př.n.l. s výrobou železa. Chetitští kováři byli ale i po zničení své říše Frýgy vyhledávanými odborníky na těžbu a zpracování železa, najímanými okolními národy do svých služeb. Především Asyřany, kterým zprvu spojenectví s Chetity pomohlo vymanit se z područí státu Mitanni. Po zániku chetitské říše ale začala jejich moc slábnout a jen těžko vzdorovali aramejské invazi. Přijetí nabídky nové práce osiřelými chetitskými kováři tak pro Asyřany znamenalo doslova výhru v loterii za minutu dvanáct: na dalších 500 let se pak stali pány celé Mezopotámie. Bohužel tak nelidskými, že je nakonec mezi roky 614 a 608 př.nl. spojená vojska Babylóňanů a Médů dobyla a zničila (prý při tom všichni Asyřané byli do jednoho vybiti - tak velká byla zřejmě nenávist a pomsta všech Babylóňanů, kterým Asyřané provedli před 100 lety po dobytí Babylónu totéž. Vraťme se však o 600 let nazpátek, do podstatně klidnější doby, ale uchovejme ještě chvíli v paměti drsné události, odehrávající se v 7. stol. př.n.l. v okolí M.A.

Frýgové po svém vítězství nad Chetity neměli velké územní ambice, protože pak ustoupili na sever Anatólie - do sousedství s Acháji, kteří v té době (již před vpádem "mořských národů") sídlili i na velkém výběžku na severu Malé Asie (na "dohled" od Dardanel: tam, co leží Trója). I to dokresluje pozadí toho, o čem jsem se již zmínil: ne všichni Achájové odjeli dřív do Řecka a tak se asi těm, co zůstali, moc nelíbilo, když je chtěli jejich příbuzní při svém návratu s "invazí mořských národů" vystrnadit z jejich sídel. Vznikly z toho tak spíš dlouhodobé války příbuzných mezi příbuznými, přičemž Frýgové do toho asi byli vtahováni spíš proto, že se na nějaký čas stali po Chetitech hlavní silou této oblasti.

Zprávy o tom, ani o následných třech stech letech ale nejsou prakticky žádné, protože nebyl nikdo, kdo by je zaznamenal. Postupem tohoto času se ale museli jak Řekové, tak Frýgové nějak zorientovat, vzít rozum do hrsti, a rozhodnout se co vlastně chtějí dělat dál: Asyřané byli totiž vůči všem Indoevropanům v této oblasti žijícím stále víc a víc nesnášenliví, takže brzká změna visela ve vzduchu.

A tak je tu konečně před námi rámcová struktura velmi pravděpodobného (postupného) vzniku společenství, jež později začalo být známé jako Keltové.

První vlnu organizované skupiny poutníků, kteří se vydali přes úžinu Bospor směrem na západ (možná nejdřív severním obloukem, směřujícím pak západním směrem) spojuji se zánikem říše Chetitů (invazí Frýgů) ve 12. stol. př.n.l. Tehdy, v nastalém rozpadu všech státních struktur, zřejmě několik kněží, vyznávajících kult nejvyšší bohyně Slunce (rovněž zřejmě i v té době uchovávajících památku na dřívější duchovní vládu Velké Matky), usoudilo že v tomto prostoru to dál už lepší nebude a proto bude správné se přestěhovat někam jinam. A tak přesvědčili určitou skupinu podobně smýšlejících lidí, přemluvili pár chetitských kovářů, aby šli také s nimi a vydali se na tu dlouhou cestu "za Sluncem" - na západ. Jestliže zatím sluneční bohyně žádné jméno neměla (alespoň o tom Bedřich Hrozný nemluví), bylo kněžím naprosto jasné, že na cestu by Velká Matka přece jen nějaké jméno mít měla. Skupina lidí byla nestejnorodá svým společenským postavením a tak museli všichni mít jasno, kdo nad nimi má nadále konkrétní ochrannou ruku. V prostoru, který tato skupina opouštěla, byl pro ostatní národy hlavní oporou bůh nebe - An (Anu). Co bylo tedy pro kněze víc nasnadě, než dát Velké Matce stejné jméno: nebe se přece nemění tím jak ho pojmenujeme, ale tím, jak ho chápeme. A tak se stala první (budoucí keltská) Velká Matka bohyní Danu (Anu) ... a po ní pak poutníci pojmenovávali i velké řeky (Don, Doněc, Dněstr, Dunaj), podél nichž (určitě, neboť bez vody není života) vedla jejich dlouhá pouť směrem na západ - a to severní cestou, neboť se chtěli zpočátku vyhnout setkání s Ilyry, o nichž věděli, že zatím ovládají jižní prostor pevniny kolem Středozemního moře. Cesta přes Bospor se tak nabízela jako mnohem vhodnější, než přes Dardanely. Chetité nebyli námořníky, výprava, kterou vedli chetitští kněží a jejíž součástí byli chetitští kováři, použila jim dobře známé povozy, tažené koňmi. S přepravou přes úžinu Marmarského moře si určitě zruční řemeslníci nějak poradili ...

Přitom ovšem nelze opomenout ani to, že kolem Bosporské úžiny žili již v době před vpádem "mořských národů" i Achájové a Danaové (což je doloženo v chetitských textech, které Bedřich Hrozný přeložil), což se dá "přeložit" i tak, že tito Řekové vyznávali bohyni Danu, a přirozeně se tak připojili k výpravě do "neznáma", vedené chetitskými kněžími po pádu chetitské říše, možná i oni. Ve světle této úvahy beru Homérův údaj v Íliadě pojmenovat po 400 letech všechny Řeky "herojských dob" souhrnným názvem Danaové s velkou rezervou. Jak k tomu Homér po tolika letech dospěl? Měl i toto být pokus zahladit vzpomínky na Velkou Matku jednoduše tím, že jde jen o název kmene - bez vysvětlení, či spíš s vysvětlením úplně jiným (viz řecké báje)? Jinak řečeno: složení účastníků první "protokeltské" skupiny (vlny, výpravy) bych předpokládal kombinované: zejména Chetité (kněží, kováři, vyšší složky poražené společnosti a lidé, kteří nechtěli zůstat doma), někteří z Řeků a někteří z Frýgů (kteří rychle pochopili, že se octli na místě, kde nechtěli být a nic je tu nevázalo), možná též i někteří z Achájů, kteří neměli chuť bít se se svými příbuznými, ani s nimi sdílet další

osud. Myslím, že toto je velmi pravděpodobný zdroj "vzpomínek" v některých keltských mýtech, že dávní keltští předkové též bojovali v Trójské válce, jak se o tom některá keltská vyprávění o bájných dobách zmiňují.

A nezapomeňme při tom ani na onu mytickou vlnu přistěhovalců do Irska, kteří se prý dlouho zdržovali "na severních ostrovech světa a možná i v Řecku", než se rozhodli opustit kontinent a "navždy se ubytovat na zeleném ostrově".

Ano, správně - jde o Túatha Dé Danann, neboli "lid bohyně Dany".

Je tu ale ještě jeden dost silný podpůrný argument pro hypotézu první vlny "protokeltského" lidu, povstalé po zániku Chetitské říše. Jím je otázka písma.

Chetité písmo měli, dokonce si ho sami vytvořili. S velkou pravděpodobností měli nad písmem "dohled" kněží. Chetité měli dokonce písmo dvojí - klínové a hieroglyfické (rozumí se paralelně - vedle sebe). Jen tento fakt naznačuje, že šlo o lid dost inteligentní, jinak by měl tendenci věci spíš zjednodušovat, než je činit složitými (nezdá se vám, že jde o typicky keltský přístup k životu všech dob?). Žádný jiný lid tehdy v té oblasti neměl písma dvě, a pokud ano, tak jen jedno, nebo spíš žádné. Z Indoevropanů (sousedé, kteří psali, byli "odjinud") tam uměli psát tenkrát jen Chetité - a to hned dvěma písmy ...

Když kněží vyvedli zárodek svého lidu z neklidné země, kde budoucnost ho čekala spíš chmurná, než lepší, bylo jim jasné, že písmo na cestě třeba nebude.

Zatímco informace ano - dokonce hodně informací nejrůznějšího druhu. Ty sice kněží, kováři, řemeslníci různých potřebných profesí, lékaři, atd. měli, dál ale nastal nový úkol - všechno bylo třeba nosit pouze v hlavách, a to jak každý sám za sebe, tak všechny ty znalosti dohromady ve prospěch všech poutníků. (Právě o tomto tréninku paměti učením textů nazpaměť se zmiňoval i G.J.C.) Logika té věci ale není ještě úplná: musím dodat, že k tomu patří i organizace předávání znalostí za pochodu dalším generacím. Vychází mi z toho taková specifická a trvalá škola v přírodě, kdy každý musel znát všechno nazpaměť a stejným způsobem předávat své znalosti dál. K tomu by písmo bylo jak rušivé, tak zbytečné - navíc přepravování písemných záznamů na trvalé cestě by bylo zcela nesmyslné. Přesto původní zkušenost kněží s písmem, jež dříve vymysleli a "spravovali" byla k nezaplacení. Jestliže písmo kněží vědomě odmítli, to se tím neztratilo: transformací ztráty známého vzniká vždy něco, v čem se staré neztrácí, a navíc posiluje nové. Konkrétně odmítnutím písma vznikl v tomto novém společenství silný smysl pro sdělnost znaku a jeho velmi specifický (mnemotechnický) význam pro trvalé oživování paměti. Stejnou roli má též metafora, vhodné poetické přirovnání, obrat, zdánlivě samoúčelný básnický obraz, atd. To o čem mluvím, je tedy způsob, metoda, specifický postup, jenž sice není běžný ve společenstvích, která sledují jednodušší cíle, ale i zde se jedná o dlouhodobou tradici, jež se stala posléze sama určitou symbolikou bez ohledu na svou prvotní sdělnost. Už jsem to také zmiňoval - jde o typicky keltský přístup ke všem informacím, které člověk vstřebává a zase vydává.

Jak sami vidíte, jde o trvalý způsob, u Keltů již více než 3.000 let starý.

K tomu ale ještě jedno upřesnění: v začátku tohoto textu se zmiňoval Vláďa Šiška o keltském smyslu pro abstrakci ("to okolním národům dost chybělo"). Pojem abstrakce je zde sice správný, ale neúplný. Transformace daného sdělení do nějakého abstraktního znaku (jenž má zachovat původní obsah sdělení) je sdělením sestávajícím se (v keltském smyslu) vždy ze tří částí: původní sdělení, model (způsob) transformace, výchozí sdělení. Není-li to tak, nejedná se o keltské sdělení, nebo není abstrakce úplná. Abstrakce je jen forma. Když si toto uvědomíme, pochopíme, že způsob uvažování chetitských kněží byl též typicky keltský (při rozhodnutí vzdát se písma) a ani jsme nemuseli být u toho.

Druhou vlnu dalších poutníků, kteří se vydali za svými příbuznými na cestu západním směrem, bych kladl zhruba do doby na přelomu 9. a 8. stol. př.n.l., kdy opět nastal zlom duchovní orientace mezi národnostně blízkými lidmi.

Jinak řečeno - celá západní část Malé Asie, osídlená v té době Indoevropany, byla na nohou (a to se přitom nezmiňuji o tom, že odtud před více než 100 lety "zdrhli" Etruskové do severní Itálie i se svou Velkou Matkou): jako první tehdy založili Frýgové svou novou říši na kompromisním půdorysu místních zvyklostí běžných ve východní části Anatólie a v Mezopotámii. Tedy: svrchovaný vládce s absolutistickými způsoby, ale přitom odmítající svrchovaný kult mužského božstva. Proti tomu většina Řeků, které se nelíbí despotický charakter způsobu vlády a touží po svobodnějším způsobu života, spíš volí odchod jinam, do svých opuštěných sídel v Řecku. Nevadí jim při tom - té většině - ani zásadní změna vůdčího božstva z ženského na mužské. Kdo tedy zbývá? Ti, kdož odmítají být v područí despotických vládců a současně se jim nechce opustit náboženský kult Velké Matky. Z logiky věci jde o některé Chetity, co dřív zůstali, některé Frýgy, kteří už nechtějí dál zůstat, případně o zbytek Achájů a Danaů, kterým Zeus nepřirostl k srdci. Středu a jihu pobřeží Malé Asie se to moc netýká, tam budou fungovat kontakty s novým Řeckem ještě dalších 200 let (pod ochranou Dia).

Co se týče převzetí písma Řeky od Féničanů, tak zde je možno vzít v úvahu jistý druh výměnného obchodu (Féničané tehdy jako zakladatelé profesionálního obchodního myšlení by asi těžko dali něco někomu zadarmo). Mohli říci Řekům klasické "něco za něco": my vás naučíme náš způsob psaní, vy za to ale začnete uznávat našeho boha Baal-Hammona. Vaši bohyni učit psát v žádném případě nebudeme. Řekové ale chytře odpověděli: to nepůjde, my máme svého Dia, ten by se asi dost naštval, kdybychom mu do domu přivedli konkurenta. Féničané to sice chlapsky uznali, avšak Řekové už couvnout nemohli a Zeus jim tak zůstal. Jestli vám připadá tato má úvaha poněkud praštěná, tak velká psina to zase není. Dnes si už málokdo uvědomuje, že Semité si tímto dost rafinovaným způsobem propachtovali autorská práva na vynález písma na celých 3.000 let dopředu.

V té době ještě nebyl monoteismus semitského Boha otce náboženskou normou (ač se o to izraelští kněží dlouho marně snažili a Bůh Jahve byl tak jimi chápán), a tak s písmem asi Féničané mohli dobře obchodovat i mezi "svými": Izraelité s

písmem od nich dostali - kolem roku 1.000 př.n.l. - jako zvláštní prémii fénické bohy Melkarta, Aštoretu a Molocha. Co se s nimi u Izraelitů dělo dál, není jasné.

Monoteismus vyhlásili izraelští kněží až po propuštění z babylónského zajetí, tedy až po roce 586 př.n.l., když jim bylo umožněno vrátit se do Jeruzaléma. Teprve tehdy začaly být sepisovány knihy Starého zákona v jeden celek zvaný Bible - a to aramejsky, protože v té době už hebrejsky skoro nikdo neuměl. Dle historiků jedinou knihou Bible, napsanou ve starohebrejštině asi v roce 1.000 př.n.l., je pouze kniha Debořina. Ostatní texty jsou mnohem mladšího data. Ale konečná podoba Starého zákona je psaný text, hovořící jasnou řečí: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi." Tedy všechno: i slovo, i písmo, i sdělení jím psané. Někdo to shrnuje do rčení: "Na počátku bylo slovo, to slovo bylo Bůh."

Když tedy chetitští kněží odmítli vzít svá písma na dlouhou cestu, byl pro to hlavně důvod praktický. Dokázali přitom vymyslet náhradní způsob, aby celé společenství mohlo fungovat, aby potřebné informace byly všem dostupné a aby písmo nebylo nutné. Avšak později šlo již o věc principu (od jisté doby se stalo zcela běžným pravidlem - v celém tehdejším světě - že písmo je výhradně věcí mužů a ženy jsou z oblastí jeho používání vyloučeny): pokud by měli chetitští kněží (později druidové) přijmout semitské písmo (duchovně vázané výhradně na Boha otce, jenž dal lidem písmo - nikdo jiný), museli by se logicky zříci duchovní vlády své Velké Matky. Takže mají svým způsobem pravdu ti, kdož tvrdí, že druidové zakázali svým lidem užívání písma z náboženských důvodů. Jenomže je to trochu jinak (mluvit jen o důvodech náboženských nestačí). Tady šlo tehdy o víc - o zcela zásadní věc: :buď budeme žít dál pod ochranou Velké Matky, nebo se staneme někým jiným". Keltové zvolili první variantu a tak se stali v Evropě na dlouhých 3.000 let jediným indoevropským národem, jenž nepřijal nadvládu ústředního mužského boha.

K tomu se ale ještě vrátím na konci tohoto textu.

Po celou dobu začátků "nového" Řecka probleskují tam zprávy o zvláštním lidu, oblečeném do bílého roucha a žijícím šťastně kdesi na severu. Ten národ byl Řeky pojmenován názvem Hyperborejci a víc konkrétních zpráv o tom není.

Já bych k tomu jen dodal to, co už jste sami pochopili: šlo o první a druhou vlnu prakeltských poutníků, vedenou novými a novými generacemi svých kněží, kteří si své původní znalosti z chetitského světa předávali z úst do úst stále dál a dál a k tomu přibírali nové a nové zkušenosti a objevy, které sbírali na té dlouhé cestě. Tato fáze končí zhruba někdy v první třetině 7. stol. př.n.l., kdy Kimmeriové zničili Frýžskou říši. Tehdy Řekové přestávají mluvit o Hyperborejcích, ale současně podávají první zprávy o Keltech. Nás by však měl zajímat v té době

hlavně pohyb Kimmeriů Evropou (kavkazský národ, který se objevil asi kolem roku 750 př.n.l. ve východní Anatólii, zničil stát Urartu a spojil se s Asyřany), o nichž někteří historikové tvrdí, že prý stáli u zrodu halštatské kultury, tedy doby železné (tou je Hallstatt od roku 800 př.n.l.). Zpochybňují tak tím, že to nebyli Keltové, kteří jsou spojováni spíš se vznikem kultury laténské (mladší doba železná - od roku 450 př.n.l.), s jejímž vznikem zase někdo spojuje Skýthy. Musíme si při tom ale uvědomit, že těžba a zpracování železa nevzniklo až v roce 800, ale o asi 500 let dříve - a jako první na to přišli chetitští kováři.

Ač nehistorik, řekl bych, že to je docela vážný historický lapsus, nerespektující historickou realitu: pomocí železných zbraní, které vyrobili chetitští kováři po zániku Chetitské říše pro Asyřany, si tito podmanili ve 12. stol. př.n.l. na několik set let Mezopotámii a k ní přilehlé oblasti, jak jsem už zmínil - na základě této skutečnosti by bylo chronologicky správnější nazvat dobu železnou spíš dobou Asyrskou - pokud by ovšem s železem přišli oni. Nevím, co vede historiky k tvrzení, že doba železná začala až v roce 800 př.n.l. Je to snad proto, že železo se uznává až od této doby?

A co se týče Kimmeriů, o jejich podílu na objevu těžby a zpracování železa bych silně pochyboval. K tomu by bylo třeba mít mnoho znalostí a schopností, být po nějakou delší dobu na stálém místě, mít nějaké klidnější zázemí aspoň na nejnutnější dobu pro objev, jenž nikdy nepřichází sám od sebe ... Když si ale představíme divoký kavkazský jezdecký národ, který je stále v pohybu a jehož jediným zájmem je boj, pak se dá předpokládat buď krádež zajímavého nálezu, nebo najmutí někoho, kdo to umí, nebo získání hotových výrobků z nějakého zatím neznámého zdroje. A ještě něco: historická minuta slávy Kimmeriů trvala všeho všudy 100 let (začala přitom 50 let poté, co měli v Hallstattu učit místní lidi, jak se vyrábí a zpracovává železo) a pak zanikli v Thrákii (nejdříve byli ale podrobeni a prý asimilováni Skythy, aby nakonec splynuli s Thráky). Nedovedu si představit, jak by v tom svém spěchu dějinami měli čas ještě na osvětovou činnost. Dovedu si ale představit, že část potomků první vlny prakeltských poutníků (s nimiž byli i potomci chetitských kovářů) se po zhruba 350 letech dostala až do Hallstattu a tam se usadila natrvalo. Kde a jak se železo objevuje a zpracovává, věděli už dávno ...

Třetí vlnu spojuji se zánikem říše Lýdů (Lýdie se stala provincií Peršanů v roce 564 př.n.l., nakonec poražena Peršany po své vzpouře v roce 546 př.n.l.), kdy bylo ještě v paměti místních lidí konečné vyhlazení lidí Asýrie Babylóňany (v roce 608 př.n.l.) a nedlouho před tím, než byl dobyt Babylón Peršany (v roce 539 př.n.l.) zradou místního kněžstva. Tehdy museli mít všichni z Indoevropanů v té šílené oblasti ještě žijících všeho plné zuby (mám na mysli zbytky rodin té části obyvatelstva, ze které se "rekrutovali" účastníci druhé vlny, stále žijící v Anatólii, k nimž mohli nyní přibýt i Lýdové) a rozhodli se vydat hledat své

dávné příbuzné, aby se k nim přidali. Ať už vznikly větší či menší skupiny, ať už se dali ti další poutníci dohromady jakkoliv, motivací všech byla naděje.

(A technicky: vždy se zánikem něčeho se načas "rozvazují pouta" - to platí pro první, druhou i třetí vlnu k nimž jsem připojil hypotézy jejich možného vzniku.)

Ti lidé vždy museli vědět, že nic než to, v čem žijí, nemůže být už horší. Pokud se jich v té chvíli ujal schopný organizátor a ukázal jim další cestu, měli vyhráno ... (?)

Myslím, že dnes se neustále necháme krmit představou, že tehdejší lidé byli nesamostatné loutky, se kterými si pár kreténských vládců mohlo dělat to, co se jim zamanulo. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nemohlo vzniknout třeba ani to antické Řecko.

Snažil jsem se alespoň trochu vykreslit rámec událostí, jejichž průběh byl rozhodně jiný, než současná historiografie uvádí.

Nejde ale o kritiku - jen o náhradu chybějícího.

Uvědomuji si, že tato třetí vlna je oproti prvním dvěma nejvíc spekulativní. Když si ale vybavíme atmosféru nenávisti, která musela zasahovat celou tehdejší Mezopotámii i s jejím okolím, myslím, že se dá docela dobře pochopit, že ti lidé, kteří z tohoto prostoru odcházeli, byli přecitlivělí na vše, co se tomu podobalo na jiných místech v "novém jinde". Myslím, že i to určitě sehrálo svou roli při nechuti antických Řeků příliš dlouho tolerovat všechny ty počáteční pokusy po prosazení královské či samovládné moci do jedněch rukou "natrvalo". Z historie známe jak v průběhu 7. a 6. stol. př.n.l. dopadly všechny ty tyranidy v Korintu, Megaře, Sikyonu, na Samu, i tvrdý vojenský režim Sparty, jenž pomohl vytvořit poslední aténskou tyranii, jež byla nakonec svržena v roce 510 př.n.l. a tak za pomoci Kleisthenových reforem po vítězství nad Peršany v bitvě u Marathonu (490 př.n.l.) mohla začít slavná fáze aténské demokracie.

Jistě správně tušíte, že doba Alexandra Velikého je už blízko, ale ještě před tím, než k ní dojdeme, podíváme se, jak pokračují potníci třetí vlny.

Když spojíme počátek té třetí vlny s rokem zániku Lýdie (546 př.n.l.), tak je před námi cesta k Alexandrovi zhruba 200 let dlouhá. Zmínili jsme, že 40 let před tím "vznikl" monoteismus izraelského Boha jménem Jahve a zhruba 60 let po tom začala fungovat svrchovanost aténská demokracie, všeobecně uznaná právě vítěznou bitvou u Marathonu. No a období celé řady řeckých válek, kde již byli najímáni keltští žoldnéři (pěšáci i koňská jízda). Detaily ponechám, uvádím to hlavně proto, aby bylo jasné, že kontakt s Řeckem a informace o tom co se děje na jihu Evropy, měli Keltové od těch dob prokazatelně "z první ruky". Ty informace z první ruky měli Keltové jistě již dříve, jen konkrétních informací je málo. Od Aristotela však víme dokonce jméno Kelta (Zalmoxis), který byl

členem družiny filosofa Pýthagora ze Samu (590 - 500 př.n.l.).

Historici mají již více informací o výskytu různých keltských společenství na konkrétních místech Evropy, a zajímavým způsobem se zde přitom prolínají historické, lingvistické a archeologické ponatky. Zkoumáním keltských jazyků došli lingvisté k poznatku, že existuje starší (archaičtější) větev keltštiny a prý panuje obecná shoda v tom, že tou hovořící Keltové (goidelsky) se usadili již na začátku prvního tisíciletí př.n.l. ve Španělsku, Irsku a Británii (není přitom vyloučeno, že některé skupiny této větve zůstaly na cestě déle, případně se tak přitom smísili s přicházející mladší skupinou. Předkové mladší skupiny, mluvící britonsky (včetně galštiny - dnes již zaniklé), což znamená waleština, kornština a bretonština, se usadili podél cesty dunajem nejdříve na různých místech střední Evropy (kde asi měli už před tím na některých místech svá dočasná zastavení některé ze skupin mluvících archaičtější keltštinou). Britonské, mladší, skupině se přisuzují (na dočasně delší dobu) původně různá místa ve Střední Evropě (Čechy, Morava, Rakousko, Švýcarsko, Německo, severní Itálie, Rumunsko, Jugoslávie, Makedonie, střední Itálie, Francie, Belgie), než se nakonec buď smísily s dalšími migrujícími skupinami, nebo s příchozími z jiných etnik. A tak při dnešním genetickém výzkumu současných evropských populací je zjištěno různé procento promíšení různých etnik a z toho se usuzuje řada (zatím jen) pravděpodobných závěrů, zpětně upřesňovaných "nositeli" současných dvou jazykových větví keltštiny (goidelská a britonská). Mohl bych to dále upřesnit, ale o to teď nejde. Zbývají ještě archeologické a historické poznatky, které teď také nebudu rozvádět, zmíním ale jeden velice důležitý současně archeologický a historický poznatek: a tím je záhadný přelom téměř přesně v roce 400 př.n.l., který si neumějí ani historici, ani archeologové vysvětli. Skoro na rok přesně totiž došlo na celém tehdejším Kelty obsazeném území Evropy ke zničení tak zvané civilizace keltských despotických králů, spojené se zničením většiny mohyl (kde byly pohřbeny jejich ostatky) a všeho, co asi zavánělo přepychem.

Mám pro to zatím jediné vysvětlení: příslušníci třetí vlny keltských poutníků, kteří se vypravili za svými příbuznými, o nichž měli jak alespoň nějaké občasné zprávy "z daleka", tak spoustu přehnaných iluzí, když se nakonec setkali s tím reálným stavem (na různých usedlostech žilo společenství, jemuž panoval vždy nějaký podivný král, a to způsobem, před nímž oni sami nedávno utekli), museli být značně rozčarováni. Je to sice moje spekulace, ale nejspíš se při tom setkali i s místními druidy, kteří z toho také byli nešťastní (třeba něco dříve podcenili, nebo se jim věci postupně vymkly z pod kontroly, možná se dříve některá z těch společenství dostala cestou do problémů a zbyli jen ti nejsilnější svým názorem), ale neměli od svých králů už žádnou podporu ... takže se nějak domluvili s těmi, jimž se ta situace a rozhodli se udělat rázný pořádek. Bylo jich zřejmě dost na to aby se jim to mohlo podařit. Navíc inspirováni v té době založenou aténskou demokracií a duchovně podpořeni (i když z opačného duchovního světa, kde se Izraelité rozhodli udělat si sami mezi sebou pořádek ve své víře) událostmi, jež

k nim musely nějak prosakovat, založili něco zcela nového, čemu se mnohem později začalo říkat Artušovi rytíři kulatého stolu. Myslím, že tyto obnovené demokratické myšlenky si nesli s sebou i dávní chetitští kněží a ty v jejich pokračovatelích (druidech) sice dál zůstávaly, ale v lidech, kteří s nimi šli tak dlouhou cestu terénem, jenž nebyl vždy příznivý k ulechtilým záměrům, mohla vzniknout tak velká nestejnorodost, až se ti méně duchovně zdatní zastavili a ti otužilejší došli až na "konec světa", kde se pak usadili (goidelská větev). Tím není řečeno, že všichni co zůstali a nešli dál, museli nutně zblbnout. Když si ale znovu uvědomíme těch nejméně 400 let, kdy nemáme o té první vlně žádné podrobnější zprávy, pak v té nouzi můžeme zjistit, že právě ta má hypotéza tří vln by nám v tom mohla udělat trochu víc jasno: zmínka že lidé z goidelské větve se za 200 let dostali do Španělska, do Irska a do Británie, by nám vlastně mohla napovědět, že "duchovních odpadlíků" z této první vlny asi moc nebylo, nebo udrželi svůj svět ve stavu, jenž se od původních ideálů moc nevzdálil. Upřesnění druhé vlny je možno odvodit podle prosté početní úvahy: počítejme, že asi 200 let těm lidem trvalo přejít z Turecka do Francie. Pak to zhruba odpovídá výstavbě sídel despotických králů, kteří panovali zhruba mezi rokem 600 a 400 př.n.l. Pak nastoupila třetí vlna (kolem roku 600 př.n.l.) a spolu s potomky první vlny, kteří zůstali "na cestě", smetli druhou vlnu, která se "poněkud" vzdálila původním ideálům. Jak jsem řekl - je to jen má spekulace, ale neleží ve vzduchoprázdnu.

Teď si ale musíme dát kontrolní otázku: je tu něco, co spojuje všechny ty tři vlny tak, že i přes všechy vyřčené i nevyřčené problémy můžeme prohlásit, že jde i dnes stále o jeden a tentýž lid, jenž i po těch 3.200 let je stále kompaktní, resp. že po celou tu dobu stále drží pohromadě? Ano - a jsou to tři věci.

Už to víte? (je to genetika, jazyk a víra ve stále stejného boha, resp. bohyni)

A teď ještě upřesnění: když jsou tři sloupy pohromadě, je to nejlepší. Když drží jen dva, záleží na tom který chybí, ale když z té trojice nevypadla Velká Matka, tak se z toho nezblázníme. No a když vypadne i ten druhý, tak je to sice už víc na pováženou, ale - mezi námi Kelty - kdyby to měla být Velká Matka, tak to nám opravdu spadne nebe na hlavu. A se vším všudy - už to nebudeme my.

No a něco podobného měli na mysli tenkrát keltští vyslanci když se jich Alexandr zeptal z čeho mají největší strach. A pokud byl někdo mezi nima, kdo nějak tušil, že jeho dávní předkové byli Frýgové, tedy je zase doma, musel tak považovat Alexandra za vetřelce. S ním by Velkou Matku za Dia nehandloval ...

Nakonec ještě tři poznámky: genetikům bych naznačil, že linie Lúité, Chetité, Kréťané, Frýgové, Lýdové, Keltové je nepřerušená, lingvisté (orientalisté?) by se mohli podívat na odkaz Bedřicha Hrozného (spojení chetitštiny, krétštiny a goidelštiny), co se týče Velké Matky, připomínám, že to byli britští biskupové, kteří prosadili na koncilu v Efessu: 431 n.l., že Panna Maria bude Matkou Boží.