Téma roku 2024
PRAHA SEX, BUBENEX
TENTOKRÁT SE ALE NĚCO POKUSÍME UDĚLAT TROCHU JINAK…
Důvodů pro takový pokus je víc – jednak tu máme výročí 10 let od obdobně laděného tématu na výstavě "Beroun Lughnasadh 2014" v Berouně ("Špičatá koule, kulatá špička, aneb všechno je jinak", kde jsou uvedeny všechny 4 známé varianty 4 evangelistů kreseb irských mnichů z jejich knih "Book of Armagh" a "Book of Kells" z našeho sedmého století… (protože je lepší se na to , než o tom mluvit, pošlu ten katalog elektronicky v příloze) Jednak je v těch starých kresbách irských mnichů docela dost výtvarné inspirace nejen co se týče posunu vážné náboženské tradice do legrační nadsázky a humorné poetiky symbolů, ale i lidské zemitosti, kdy si dělají mnichové z ostrova Iona v jejich kresbách legraci sami ze sebe.
V roce 2022 přijatá nabídka uspořádat naši tradiční keltskou výstavu v pěkném prostoru Galerie Lapidárium, avšak na území Starého Města Pražského, byla pro dodržení základního principu programových pravidel mnohaletého projektu Lughnasadh zapeklitým oříškem. Jeho kmenoví účastníci si jistě vzpomínají na sentenci historika V. V. Štecha: "...prostor určuje chování lidí, nikoliv lidé určují prostor...", kterou jsem v inspiračním tématu k první výstavě na Vyšehradě v roce 1997 doplnil příměrem padající sněhové vločky. Ta totiž, když ještě během svého letu nenajde společnou řeč s místem svého dopadu, jen roztaje a nic z ní nezbude. Neboli keltské místo si vždy žádá keltské téma, a naopak. Obrazně řečeno bez tohoto propojení k žádnému poselství nemůže dojít, a místo samo bude dál mlčet. No dobře, říkáte si, a co když zvolené místo nemá v sobě nic keltského, co by té letící vločce mohlo sdělit? Ano, může být, ale právě v tom spočívá zapeklitý oříšek Starého Města Pražského, na jehož slupku se dále podíváme...
Zatímco na mnoha místech dnešního území Prahy blízko levého břehu Vltavy dávní Keltové sídlili již od nejstarších dob (největší jejich převážně průmyslové sídliště v Podbabě, Bubenči a Dejvicích, s náboženským a mocenským centrem na Hradčanech, zaměřené na hutnickou, kovářskou a hrnčířskou výrobu, tam existovalo nepřetržitě již od halštatu přes celý latén, pak i po odchodu Keltů až do 6. stol. n. l.), tak pravý břeh v blízkosti Vltavy dosud žádné doklady o přítomnosti Keltů v nejstarších dobách nezískal. Z časů halštatu tu máme pouze celé návrší Závisti i s Dolními Břežany, tehdy ale ještě spíš jako velkou osadu (oppidum s Akropolí tam vzniklo až na sklonku laténu). Teprve na začátku laténu začaly vznikat - v blízkosti pravého břehu Vltavy o něco víc na sever - menší keltské osady, budované po roce 400 př. n. l. novou vlnou příchozích Keltů. Ovšem zpočátku pouze na hlavních návrších a jejich blízkém okolí (Branická skála, asi i Vyšehrad, kde ale při radikální stavbě barokního opevnění byly všechny staré vrstvy do hloubky prý až 8 metrů, bohužel, nenávratně zničeny, určitě Skalka, Zderaz a návrší nad Karlovým náměstím u rotundy sv. Longina), s výjimkami osad blízko ústí Botiče (např. laténská kostrová hrobka, objevená Na Slupi v roce 2004) a i dál kolem Folimanky...
Na území Starého Města Pražského (jak uvádí Jiří Waldhauser ve své Encyklopedii Keltů v Čechách) však žádné dochované doklady o přítomnosti Keltů nejsou. Waldhauser zmiňuje jen zbytek jakéhosi žlutého korálku s modrobílými očky, nalezený prý v prostoru Klementina a údajný nález hrobu - rok 1916 - v restauraci U Vejvodů, jehož obsah dnes prý neexistuje.
Vysvětlení tohoto "keltského výpadku" tam, je ale kupodivu docela jednoduché:
Celá tehdejší pozvolna se svažující planina, začínající vlevo Karlovým náměstím, a opisující vpravo podél břehu Vltavy velký oblouk, nejprve severním a pak východním směrem až ke Karlínu pod Vítkovem, byla ještě v dobách laténu převážně rozbahněný terén, jímž protékalo do Vltavy nejméně 7 nestejně vydatných potoků (plus "dva jižní" mezi Morání a Výtoní nad Botičem - první tekoucí kolem Faustova domu dolů Morání a ústící u Palackého mostu, druhý tekoucí korytem mezi Skalkou a Botanickou zahradou, a pak kolem kostela sv. Trojice až ke kinu Vyšehrad), vyvěrajících z podzemí na různých místech Vinohrad. Nejsilnější vodoteče tekly z prostoru Tylova náměstí a nám. Míru (směry jižní, jihozápadní a západní), jiné o něco výš z prostoru kolem nám. Jiřího z Poděbrad (sever, východ). Odtud tekl nejvydatnější potok Vinohradskou ulicí na Václavské náměstí, a pak přes Můstek Starým Městem Pražským, kudy tekly i některé slabší větve potoků z Tylova náměstí. Zbývající "severní" vodoteče z hlubin toho velkého masivu vinohradské terasy tekly přímo dolů přes Žižkov na Florenc, severnější pak vytvářely potoky sbíhající se stráněmi Žižkova do hlavního koryta podél jižních svahů Vítkova, ústícího nakonec do Vltavy naproti Štvanici... Zkrátka hlubinných vod vyvěrajících z vinohradského masivu, vzniklého před cca 300 tis. lety, bylo ještě koncem laténu hodně...
Jinak řečeno výše zmíněný rozbahněný terén budoucího Starého Města Pražského nebyl asi pro žádného tehdejšího keltského osadníka ničím přitažlivý. Byly tu lepší možnosti na vyšších místech na pravém břehu Vltavy (život v menších skupinách), či pokud by někoho přitahoval tenkrát víc pobyt ve větší, organizované a prosperující průmyslové obci (dá se klidně říci i na tehdejší dobu městského typu), stačilo se přemístit na levý břeh Vltavy, obejít impozantní vrch Hradčan, přejít potok Brusnici a vystoupat na vrch nad Dejvicemi, pod nímž se již tehdy rozprostíralo na protáhlých svazích Dejvic až dolů k Bubenči a Podbabě velké město Praha. To město se tehdy jmenovalo Braga, jelikož mu vládla Bohyně Matka Brighid (svými dětmi zvaná přátelsky Briga nebo Braga), která měla svůj "dům" na Hradčanech, na kopci Opyši...Jiří Waldhauser ve své Encyklopedii Keltů v Čechách zmiňuje také (s jistou pochybností) úvahy některých badatelů, že jméno Praha bývá odvozováno od "keltského" slova braga, jehož význam lze vykládat jako "strmý břeh" nebo "svah kopce" (zatímco brago znamená "bažinu"), a uvádí i příklady zahraničních místních názvů "typu Braga": dříve antické sídlo Bragadunum v německém Bádensku (dnes Breulingen), Bragaricum v dnešní Francii, nebo Braga v provincii Minho v Portugalsku. V naší historii je notoricky známé první pojmenování Prahy, jako hlavního města země tehdy známé jako Bohemia, v cestopisu Ibrahíma ibn Jákúba z roku 966, kde Praha je nazývána Frága a Bohemia Bújima. Praha popisovaná tehdy kupcem a vyslancem ibn Jákúbem byla ale pouze Malá Strana, jako kamennými domy kolem hlavního tržiště obestavěné podhradí Hradčan. Na protilehlém břehu budoucí Staré Město Pražské coby součást města Frága podle ibn Jákúba v té době ještě neexistovalo. Oba břehy ale spojoval již v době vlády svatého Václava dřevěný most, od něhož vedla podél pravého břehu Vltavy jen cesta k Vyšehradu, kterou tehdy lemovaly dřevěné domy především židovských obchodníků. Asi tam - nejspíš v místech Klementina, možná až na Staroměstském náměstí - bylo i nějaké tržiště... někde na vyvýšeném místě mezi potoky, které Starým Městem stále ještě protékaly.
Nyní bychom si měli uvědomit, že
zmíněné úvahy badatelů o motivacích vzniku názvu města Praha se vztahují
výhradně k historicky podložené situaci až na začátku 10. stol., kdy
teprve kníže Spytihněv I. (syn knížete Bořivoje) nechal zbudovat hradbu
na vrcholu Opyše kolem kostelíka Panny Marie, postaveného tam jeho
otcem, a uvnitř hradby vybudoval knížecí palác. A až potom se sem
přemístil se svou družinou z Levého Hradce! Před tím na Hradčanech ani v
jejich podhradí na Malé Straně totiž žádné město Praha (ibn Jákúbova
Frága) ještě nebylo! Neexistovaly tak ani dřevěné domky kupců na
protilehlém břehu na Starém Městě Pražském, ani podél cesty k Vyšehradu.
Proč taky, když Přemyslovci jako hlavní vůdcové země tehdy dosud
sídlili na Levém Hradci? Samozřejmě, tím není vyloučen místní výskyt buď
osamělých stavení či malých vesniček, jak na levém, tak na pravém břehu
Vltavy, tam ale jen na místech k tomu vhodných, což je u Starého Města
Pražského dost sporné... tak i tak ale nešlo o město. Neboli, jak Kosmova
kronika ve své báji o proroctví Libuše říká, město Praha založili
teprve Přemyslovci a nikdo jiný... a bájná kněžna Libuše - též Přemyslovna
- tomu dodává svou věštbou ten správný mýtický obraz. Z tohoto pohledu
jsou zvažované možnosti vzniku názvu Praha (jako je v pověsti tesání
dřevěného říčního prahu v lese, zcela přírodní skalnatý práh v řece u V.
F. Durycha, vypalování ohněm čili pražení u V. V. Tomka, prahnutí od
sluncem vyprahlého opukového návrší Pražského hradu u A. Profouse)
roztomile naivní. Což ale nelze říci o úvahách badatelů, odvozujících
název Prahy "na keltský způsob" od slova braga (strmý břeh, svah kopce,
ev. brago = bažina), ani o úvahách historiků, srovnávajících
přemyslovskou Prahu s názvy zahraničních měst "typu Braga": Bragadunum,
Bragaricum, portugalská Braga. Jak úvahy nazvat, když víme, že ani na
pravém, ani na levém břehu Vltavy pod vrchem Opyš žádné město před
přemyslovskou Prahou nikdy v minulosti neexistovalo (natož pak keltské)?
A teď se vraťme k mé výše uvedené informaci o možné existenci v té době velkého keltského města Braga na druhé straně Hradčan na dejvické pláni a pod ní. Z té jednoznačně vyplývá, že vznik a existence takového města se vztahuje k době před více než 1000 (možná až 1500) lety před Přemyslovci. Ti jeho jméno Braga mohli tedy pouze užít (pokud k tomu došlo), ne však vymyslet. Dodejme, že vznik jména Braga není v keltském prostředí výjimečný, ale jen když je jméno odvozeno od mateřské bohyně Brighid. Ta se jím tak stává trvalým symbolem města a drží nad ním tím svůj ochranný dohled. Podle archeologických nálezů je jisté, že v Podbabě a okolí keltští osadníci působili již v 6. stol. př. n. l., takže je možno říct, že mateřská bohyně Brighid pečovala o tento svůj "dejvický" lid od těch dob z vrcholu Opyše dalších 7 set let...
Zde bych vložil poznámku:
při zvažování možných důvodů vzniku názvů "na keltský způsob" ať už u dávných měst, či u řek, hor, údolí, a jiných terénních útvarů, se
názvy míst, kde žili lidé, v keltském světě odvozují vždy od jmen ochranných božstev obyvatel daného místa.
Různé součásti krajiny, jako řeky, hory, údolí, stráně, planiny, pohoří, apod., proti tomu mají své názvy podle jejich typického charakteru: divoký, tichý, suchý, bažinatý, kamenitý, strmý, zakřivený, apod. U terénních míst nějak spojených se zvěří či porosty pro ně typickými pak spíš podle názvů té zvěře či porostů, apod.
Pro dříve uvedené příklady jmen zahraničních měst "typu Braga" tedy platí, že jejich názvy lze spojovat v keltském prostředí pouze se jmény božstev. U "typu Braga" tedy s mateřskou bohyní Brighid. Tuto bohyni můžeme snadno rozeznat také v současných názvech Bretaně a Británie, zatímco Skotsko má své jméno po slavné bohyni mořeplavců Skotě, která se někdy na počátku laténu v Evropě převtělila z egyptské Eset (Isis) i se svým křížem života Ankh...
My sice o existenci města Braga nad Vltavou zhruba cca 1500 let před Přemyslovci žádné písemné zprávy nemáme (sami Keltové měli, jak známo, zákaz je psát), ale archeologické nálezy na rozsáhlém území podbabsko-bubenečské, dejvické, veleslavínské až motolské oblasti jsou hojné, a její průmyslově operující hutnická a hrnčířská výroba tam má dlouhé trvání. Těžko odhadnout a zvažovat, proč historikové a archeologové tuto oblast dosud brali jen jako sice již prokázané keltské území převážně z doby laténu, ale nikoliv jako teritorium adresně osídlené konkrétním celistvým etnikem. Prostě tam jen žil nějaký šikovný keltský lid (hutnictví a hrnčířství tam prosperovalo), zpočátku vyznávající pohřby žehem (halštat) a pak plynule (nějakou dobu souběžně) přecházející na hroby kostrové (latén). Pokud to tak bylo, musel mít v té době onen lidský celek nějaké jméno. Já tvrdím, že to byl lid bohyně Brighid, sídlící tam tehdy v městě Praga (Praha). Tedy naši dávní Pražané, kteří své město nakonec opustili, nejpozději někdy v 1. stol. n. l. Přesto se památka na ně uchovala prostřednictvím jména města, které založili, jak tomu obvykle bývá, štafetou paměti lidí tohoto místa, a času. Sama paměť místa se v tomto procesu stává živou bytostí a je doslova nesmrtelnou. Vždy dokáže promluvit, když přijde její čas. A to se v našem případě týká Přemyslovců, kteří do místa kdysi zvaného Praha, vstoupili zdánlivě jako jeho zakladatelé. Zdá se, že Kosmas tento proces znal, a různé střípky starých informací o tomto místě přetvořil do "zakladatelských" bájí přemyslovského rodu... který se stal vládnoucím na území v dávných časech ovládaném keltským kmenem Bójů, jak to ostatně popisuje i František Palacký, náš milý otec vlasti...
A podobně se tomu má i se vznikem většiny těch klasických českých pohádek, které vznikaly ústním podáním z generací na generace v průběhu mnoha set let na českém území, které bylo dříve osídleno hlavně naším keltským kmenem Bójů. Následně sice přišli jiní, ne však tak, že by příchozí nahradili odchozí, ale tak, že se obě skupiny vzájemně prolnuly. Vždycky totiž někdo z dřívějších zůstal, ať už nechtěl odejít, nebo nemohl (zpravidla odešli jen vůdcové), nebo to byli příchozí, kteří uvítali, když jim ten kdo zůstal, pomohl při jejich usídlení se na místě, které neznali. Asi si dobře uvědomovali, jak je paměť místa cenná. Ona tak neumírala odchodem pamětníků, a žila tam dál v myslích těch následujících. Možná právě i na to myslel V. V. Štech svou zmíněnou poznámkou, že je to prostor, který trvale formuje chování lidí. Třeba pomocí příběhů toho místa. Celé národní obrození 19. stol. rozvíjelo systematicky tuto myšlenku, a proto se také mnoho nadšených amatérů pustilo též do archeologického výzkumu českých zemí, a proto se někteří pro věc zapálení spisovatelé rozhodli vydat se do "českého terénu" a sbírat od vesnických pamětníků jejich příběhy, předávané ústní tradicí po mnoho a mnoho generací od jejich dávných předků. Nejpilnější a nejvýkonnější byli v této záslužné práci archivář Karel Jaromír Erben a Božena Němcová, která v té době byla současně ještě archeologickou asistentkou pátera Krolmuse, s nímž více než dva roky chodila po Berounsku a Brdech, a pomáhala mu při jeho archeologické práci (dnes víc než polovina archeologických sbírek v Národním muzeu v Praze pochází ze sbírek pátera Krolmuse). Původním cílem této záslužné vlastenecké práce bylo zmapovat slávu dávné české minulosti, a za její pomoci se "vyzbrojit" k boji proti nenáviděnému německému živlu. Netušili ale přitom, že tou intenzivní prací neodhalují jen svou českou minulost, ale z velké části v té době již zapomenutou paměť keltskou. Což se týkalo jak archeologických výzkumů, tak sběru příběhů po českém venkově. S tímto omylem se čeští vlastenci dlouho a těžko smiřovali (navíc historikům uštědřil hořkou ránu Hanka svými padělky), takže původní nadšení vyhaslo a zájem o dobu před Přemyslovci ztratil smysl. Byl navíc kontraproduktivní: byli tu dřív jiní a šikovnější. Česká archeologická věda se však s tímto nečekaným zjištěním nakonec vyrovnala racionálně: každá doba má svou pro ni typickou výpověď. Keltové tu byli, odešli a přišli jiní. Do zkoumání kontinuity se bez ověřených důkazů nikomu nechtělo. Nikdo na ni nebyl zvyklý, doba středověku jí nepřála: buď já, nebo ty, jiná varianta nepřicházela v úvahu (tu otevřelo až osvícenství). Avšak právě to zkoumání kontinuity mohlo velmi zvednout českým vlastencům jejich hodně pošramocené sebevědomí, právě tak i českým vědcům národního obrození otevřít víc dveře objektivnímu vědeckému zkoumání zejména při kontaktech se zahraničím. A paradoxně přitom kontinuitu místa měli po celou dobu přímo před nosem: věděli, že žijí v keltské zemi, ale nenapadlo je, že tím jde o zemi obou etnik (Keltů i Čechů)... neboť stopu po dřívějších osadnících nelze už nikdy ze země vygumovat. Kontinuita jako věčný systémový princip veškerého života (čili procesní hybatel umožňující pohyb), je totiž v keltském světě základní prvek bytí (keltský knot = nekonečnost života), při němž jedno plynule přechází v druhé (reinkarnace). Paměť místa funguje úplně stejně, jen někdy nedokážeme odhadnout, kdy se sama ozve...
Takže když se chceme pokusit najít nějakou dosud utajenou keltskou stopu v českých pohádkách, musíme se poohlédnout jen po těch, které byly sbírány na místech, kde ještě "nevychladla" jejich keltská stopa. Čili tam, kde Keltové v Čechách kdysi prokazatelně žili... No a právě na takových místech sbírali pohádky Karel Jaromír Erben a Božena Němcová...
Abychom si ale správně rozuměli - hledání stop samotných starých pohádek na konkrétních místech (s keltskou minulostí), tedy vypravěčů, kteří je ještě mají v hlavě, je jedna věc. Tam mohou být rozdíly - ne na každém místě je všechno a někde není ani to málo... Jenomže vyprávěná česká pohádka, stejně jako vyprávěná keltská báje je duchovní sdělení, a o tom je možno směle říci, že může být nad krajinou všude a od svého vzniku kdykoli. Jak v jednom okamžiku, tak v průběhu staletí. Neboli visí stále nad územím Čech, i když není vidět...
Takže jak bylo v
úvodu řečeno, že je potřeba se podívat později na slupku zapeklitého
oříšku Starého Města Pražského, tak tady je ten okamžik: i když je málo
pravděpodobné, že nějaký zbloudilý Keltík sídlil v laténu na území
pozdějšího Starého Města Pražského, tak je zcela nepochybné, že nad jeho
územím visela tehdy nějaká ta keltská báje, kterou si s sebou přinesli
do Čech Keltové již někdy v halštatu... takže i území Starého Města
Pražského je keltské...
A nyní tedy přistupme k samotným českým pohádkám (jimž v době Národního obrození byl přisuzován název "národní báchorky a pověsti"), v jejichž kořenech se ukrývají dávné keltské báje, o nichž se obecně má za to, že putují s keltským etnikem odnepaměti. Stručně řečeno jak v keltských bájích, tak ve zmíněných pohádkách Erbena a Němcové jde o příběhy, v nichž se hlavní hrdina dostane do nějakých problémů, s nimiž si neví rady. A vždy v té chvíli se zjeví nečekaně nějaký tajemný pomocník, který zachrání hrdinu svou zásadní a nenahraditelnou pomocí a pomůže mu všechny původní problémy zdolat. Dodejme, že problémy hlavního hrdiny pokaždé způsobují síly zla, a záchranné akce vždy vykonávají vítězné síly dobra. Konkrétně pak v keltských bájích přicházejí na pomoc hrdinovi tajemné antropomorfní bytosti, jako např. bílý kůň, jelen, slunce, měsíc, vítr, ale i živá voda, studánka, les, což jsou vždy převtělená hlavní ochranná božstva. V českých pohádkách mají tuto roli ochránců téměř stejné antropomorfní bytosti, ale nejedná se o převtělená božstva jako v keltských bájích, jen se v nich skrývají zdánlivě běžné civilní postavy českého venkova, nebo dobrotivý dědeček pomocníček ("ve skutečnosti" přímo Pán Bůh, Svatý Petr), někdy jde přímo o matku hlavního hrdiny (zakletou černokněžníkem do bílého koně, která je ochotna položit za syna svůj život), nebo různé tajemné stařenky, v nichž můžeme vidět záblesky dávných keltských mateřských bohyň... Zvláště v těchto pohádkách jsou skryty kořeny dávných keltských bájí, kde Slunce hrálo významnou symbolickou úlohu (had Ouroboros, zakousnutý do svého ocasu). Pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda je typická i svou víceznačností: děd Vševěd je druid i Pán Bůh. Zvláště když srovnáme velmi převažující matriarchální atmosféru keltských bájí a českých pohádek Národního obrození, otevře se před námi okno s obrazem značných podobností...
Druhá vložená poznámka:
v keltském světě bylo odnepaměti nejvyšší keltské božstvo vždy ženského rodu (matkou byla Země, původně i Slunce bylo ženského rodu). Od dob Mojžíše, v Antice a pak i křesťanství se role nejvyššího božstva prohodily: nejvyšším božstvem se stal muž. Nikdy se tak ale nestalo v keltském náboženství. Tam byl vždy nejvyšším božstvem ženský element, což se zachovalo nezměněné až dodnes. Vysvětlím: v původních keltských zemích, tam kde bylo přijato keltské křesťanství, přijala roli nejvyššího - viditelného - mateřského božstva svatá Panna Maria se svým synem Ježíšem Kristem, a do trojice doplňujícím - neviditelným - otcem Duchem Svatým.
Stalo se tak díky dvěma křesťanským britským biskupům (původně druidům), přítomným na zasedání na koncilu v Effesu v roce 431, kdy byla i přes protesty římských biskupů schválena Panna Maria jako svatá Matka Boží.
Protože jsem již jednou (před 17 lety) nabídl v inspiračním tématu možnost využít motivy z českých pohádek K. J. Erbena a Boženy Němcové k námětům výtvarné tvorby pro výstavu Vyšehrad Lughnasadh 2007, nezdá se mi už vhodné uvádět zde víc detailů k výše řečenému.
Z keltských bájí je vždy dobré se znovu podívat hlavně na ty, kde figuruje náš patron Lugh.
U českých pohádek zrekapituluji aspoň ty, které byly v nabídce k Vyšehradu 2005 (kdyby se někdo z tehdejších účastníků rozhodl ukázat své vydařené dílo jako zajímavost z té doby):
Karel Jaromír Erben: Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Pták Ohnivák a liška Ryška, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Hrnečku vař!
Božena Němcová: Princ Bajaja, Sedmero krkavců, Divotvorný meč, O Smolíčkovi,
O Bílém hadu
Závěrem bych zmínil něco o typickém humoru irského keltského světa.
V irských bájích bývají o výše zmíněných nejsilnějších božstvech občas (jaksi mimoděk) zmiňovány nejrůznější legrační lidské slabosti, kdy božstva dělají jakoby pro potěchu diváků viditelné a předvídatelné, chyby. Důvodů může být, samozřejmě, víc, psina je to ale vždycky. Když vezmeme v úvahu rozsáhlé genetické výzkumy v celosvětovém měřítku, provozované ve vzájemné spolupráci genetickými laboratořemi posledních 20 let minulého století, tak ve výzkumu keltské stopy evropských civilizací vyšla mezi Irskem a Čechy největší shoda... (viz tehdejší mezinárodní genetický výzkum za účasti prof. Milana Macka a jeho kolektivu).
Protože Češi jsou, stejně jako Irové, známí vtipálkové, jeví se tato nečekaná shoda jako geneticky ovlivněná stejnost charakteru. Proto si nemyslím, že by mělo být velkou náhodou, když v irských keltských bájích a českých pohádkách vidíme mnoho podobných stop, naznačujících směr putování podobnými až stejnými představami. Tak například v irských bájích hodně vzdáleného času působil velmi oblíbený nejvyšší bůh Dagda, v řecké mytologii srovnatelný s Diem. Ten uměl úplně všechno, mohl cokoliv ovlivnit a změnit, přesto byl popisován i vyobrazován jako dobrácký a humpolácký hromotluk, tlustý jak sud, a strašlivě žravý. Mimo jiné měl obrovský kotel, který neustále vařil kaši, údajně aby nasytil každého, kdo by šel kolem. Přesto tu kaši jedl neustále hlavně sám, až skoro prasknul. Náhodnému pocestnému, který se chtěl najíst, se omlouval, že nemůže přestat, aby posečkal. Tohoto nádherného Dagdu si vystřihl například Jiří Krejčík ve filmu Slavnosti sněženek v roli uzenáře, když všechny stále upozorňoval, že všechny vyuzené salámy sežere, a tak se i stalo. To je typický irský Dagda na český způsob. Karel Jaromír Erben naložil s Dagdou poněkud jinak - tvrdě vlastenecky. V pohádce Hrnečku vař! musí Dagda jako bezejmenný hladový kuchař vařit kaši pro jiné, kteří znají hesla "Hrnečku vař!" a "Hrnečku dost!"... a když heslo zapomenou, dívat se jen na svou kaši, jak zaplavuje celý svět, aniž si může vzít jediné sousto. V pohádce Dlouhý, Široký, Bystrozraký se Erben Dagdovi pomstil jinak: dal mu jen prostor lépe placeného tlustého epizodisty, který neumí nic jiného, než spolknout celý rybník...
Jestli sám Erben věděl něco o Dagdovi, těžko říct (spíš nic). Nám stačí, že to víme my...
No, a aby nebylo Starému Městu Pražskému líto, že se mu Keltové v laténu vyhýbali, mám tu jeden starší příběh, který jsem našel kdysi na staré popelnici někde na Praze 1, jak tam tak leží chudák stará, a nikdo se o něj nestará. Nebudu říkat, na kterém břehu Vltavy to bylo. Když už jednou někdo rozhodl, že Praha 1 je jen jedna, ať je tam či tam, tak aťsi to s vámi vyřídí sám.
Padala jednou takhle jedna sněhová vločka nad terénem, kterému se dneska říká Praha. Byla pěkně keltsky natěšená, že dopadne včas, a že všem hezky ukáže zač je toho loket. Padala dál a dál, až padla na jednu starou popelnici, na níž ležel jeden starší příběh. Myslíte, že roztála?
26. 1. 2022
Josef Ryzec